Nový šéf NKÚ

Zhruba dvouleté neobsazení křesla presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu toho mohlo být názorným příkladem. Fungování úřadu a výsledky jednotlivých kontrol absence šéfa sice zásadně neovlivnila, výrazně se však promítla do vnímání této instituce politiky a státními úředníky. Snaha bagatelizovat výsledky některých šetření byla nepřehlédnutelná a podílela se na postupném snižování prestiže této instituce.

Přitom o značnou dávku respektu musí být činnost kontrolního úřadu opřena. Ten totiž prakticky nemá žádné účinné páky, aby mohl tlačit na odstranění zjištěných chyb a potrestat viníky. Samozřejmě kontroloři mají možnost podat trestní oznámení kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Ve složité policejní mašinérii bývá však složité sledovat, co se v dané věci děje. A kontroloři nemají prakticky možnost několik let dohlížet na vývoj těchto případů. Přesto se řadí návštěvy lidí z Nejvyššího kontrolního úřadu k nepříliš vítaným. Kdo patří k pravidelným čtenářům hodnotících zpráv této instituce, už si musel zvyknout, že bez šrámu z kontroly vyjde málokdo. Svědčí to hlavně o tom, že kontroloři pracují důkladně a že se řídí heslem - padni, komu padni.

Když už nic jiného, závažná pochybení se přetřásají v médiích a viníci alespoň tímto způsobem dostávají přes prsty. Samozřejmě pokud nejsou potrestáni svými nadřízenými. "Je to klání s větrnými mlýny, ale je potřeba s nimi bojovat," tvrdíval bývalý šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník. Právě on dodával úřadu patřičnou autoritu. Hlavně směrem k politikům, což se odráželo ve vnímání úřadu sdělovacími prostředky a tím i veřejností. Lubomír Voleník byl všeobecně uznávaný a nasadil laťku kvality pro šéfa této instituce hodně vysoko. Je možná paradoxní, že při usednutí do křesla presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu vyvolával pochybnosti. Měl totiž v kapse stranickou legitimaci ODS. To automaticky vzbuzovalo podezření, že více než svým svědomím se bude řídit přáními stranického sekretariátu.

Celou dobu působení v čele úřadu nedal Voleník jedinou příležitost, aby si někdo na podobné osočení byť jenom vzpomenul. Z tohoto úhlu pohledu by tudíž nemělo vadit, že Voleníkův nástupce v době svého zvolení má v kapse rovněž stranickou legitimaci. František Dohnal je sice členem KDU-ČSL, ale do povědomí širší veřejnosti se spíše zapsal jako předseda Svazu měst a obcí a jako hejtman, než jako stranický funkcionář. Právě působení ve veřejné správě a také v orgánech Rady Evropy by mohly být pro Dohnala plusem. Dalším pozitivem, které by mu mohlo usnadnit start v nové funkci, je jeho poměrně přesvědčivé vítězství v tajném hlasování a také fakt, že jeho osobu nikdo z opozice nezpochybnil.

Zároveň není známo, že by s Dohnalovým jménem byl spojován nějaký skandál. Samozřejmě by bylo naivní se domnívat, že Dohnala do čela Nejvyššího kontrolního úřadu dostala pouze jeho dosavadní profesní dráha. Bez politického vyjednávání v zákulisí a bez nejrůznějších politických dohod by byl asi těžko zvolen. Proto lze souhlasit s tvrzením, že jde o úspěch šéfa lidovců Miroslava Kalouska. Na Dohnalovi bude záležet, jak brzo případné podezření z náklonnosti ke KDU-ČSL rozptýlí a zda se mu podaří vrátit Nejvyššímu kontrolnímu úřadu alespoň takovou autoritu, jaké se těšil pod vedením Lubomíra Voleníka.

Prvním krokem k tomu by mělo být Dohnalovo jmenování do funkce presidentem republiky. Ten totiž nemusí automaticky vyhovět přání sněmovny a jím vybraného kandidáta akceptovat. Na rozdíl od Davida Ratha Dohnal nehodlá celý proces komplikovat lpěním na některých funkcích neslučitelných s postem presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Takže by jeho jmenování nemělo nic stát v cestě. V nejbližší době by tak měla být splněna základní podmínka pro navrácení respektu Nejvyššímu kontrolnímu úřadu.

Tou je obsazení presidentského křesla člověkem, který nebude vnímán jako zuřivý straník, který jen těžko udrží odstup od nejrůznějších tlaků a přání stranického sekretariátu.