Novoroční zpytování mého novinářského svědomí

Někteří to vehementně odmítají. Pár mi jich důvěrně přiznalo, že ano. Byli to přátelé a já je neprozradím. Řeknu jen, že působí na plný úvazek v médiích, tištěných i audiovizuálních, která jdou hodně na odbyt. Proto jsou těm tlakům vystavena větší měrou. Sám jsem v jiné situaci. Jako amatér, externista, nejsem na honorářích závislý. Přesto mě to přimělo k úvaze, zda si také vytvářím autocenzuru. Zjistil jsem, že ano. Nestalo se mi, že bych dostal shůry pokyn, nebo i jen náznak typu "tak takhle to, kolego, nepůjde". Autocenzura u mě vznikala jinak.

Kdysi jsem často přispíval do deníků. Byly to nejprve lidovky, pak MFD, poté HN. Pokaždé jsem tam zažil, že se deník začal profilovat směrem, který mi nebyl vhod. Zprvu jsem se snažil nevybočovat příliš z řady. Zapojil jsem autocenzuru. Když to přesáhlo jistou mez, přestal jsem tam psát. Pak jsem ty noviny přestal i číst (v závorce poznamenávám, že HN čtu dodnes a že tyto starosti nemám v ČRo 6).

Pokud se ve mně tvoří to, čemu se říká autocenzura, je to spíše důsledek reagování posluchačů (případně čtenářů). Například: záhy po listopadovém převratu jsem mj. upozorňoval na to, co se stalo mezi námi a sudetskými Němci. Stále si myslím, že je to významné téma, protože u nás spoluvytváří morální filozofii mnoha lidí, včetně intelektuálních, mediálních a politických elit. Pokaždé jsem byl zahrnut rozhořčenými i nenávistnými reakcemi, které mi potvrdily výrok jisté kolegyně z ČRo 6, že toto téma se u nás ocitá mimo oblast racionality. Tak jsem s ním přestal. Připomenu to jen výjimečně. Děje se totéž. Lidé mi píší, ti starší, aby mě seznámili se svým strádáním v dobách sklonku první republiky a za války. Já o tom ale vím, jen si myslím, že strádání jedněch neznevažuje strádání druhých.

Jiný příklad: v 90. letech jsem se kriticky vyjadřoval mj. o působení Václava Klause. Bylo to podobné. Tento muž zosobnil mnohým naději a oni mi dávali pocítit svou nevoli. Dokonce i moji přátelé. Tak jsem toho nechal. Ukázalo se, že to nevadí. Klausových kritiků mezitím přibylo a zvládnou to lépe než já.

Moje autocenzura tedy vzniká na základě mého odhadu přijatelnosti či nepřijatelnosti mých výpovědí. Jsem na tom lépe než kolegové, kteří se obávají vyhazovu z redakcí. Nejsem v situaci vydíraného. Ale autocenzura to je. - Proč o tom všem mluvím?

Protože nastal přelom kalendářního roku, což je období bilancí. Také protože jsme v médiích nedávno prováděli bilanci uplynulého dvacetiletí. Ani já se tomuto pohledu nechci vyhnout. Má autocenzura mi radí neříkat to, co bezpečně neprokáži nespornými fakty. Zkusím ji tentokrát nedbat.

Za těch 20 let jsem nezažil takové vzedmutí nespokojenosti s tzv. poměry jako v uplynulém roce. Vnímám ji hlavně skrze média, ale setkávám se s ní i mezi lidmi. Tam jí někdy kontruje netečnost, ale spokojeného člověka jsem nepotkal. Přitom ti nespokojení nemají pro to stejné důvody. Ale frustrováni jsou všichni. Naříkají na tzv. poměry. Protože ta frustrace trvá už léta, zdá se mi, že ty neblahé poměry vlastně většině vyhovují. Každému možná jinak, ale vždycky víc než namáhavé hledání účinného způsobu, jak to napravit. Je-li to obecně rozšířený jev, musí mít společného jmenovatele. Co ale mají společného ti, co kořistí nebo se nechají uplácet ve velkém či v drobném, co reagují neproduktivní nebo destruktivní zlobou, preferují svůj zájem před zájmem druhých, třeba i vlastních či svěřených dětí, co si nevypracovali autokritičnost, soudnost a příliš snadno se (staří i mladí) stávají cyniky? - Není to tak těžké. Vidím za tím vším neochotu, posléze i neschopnost rozlišit dobro a zlo. To zlo mívá povahu různou, ale to na věci nic nemění. - Tedy: nevydařený rok 2009 je vystupňováním trendu, který lze pozorovat už od první půle 90. let. Jeho podložím je to, co by se dalo nazvat mravní krizí. Proto lze vnímat naše poslední dvacetiletí jako promarněnou šanci.

Dodávám, že mluvím o trendu, tedy nikoli o 100 procentech všech lidských osudů. Myslím, že při dobré vůli lze tomu rozumět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .