Novinář Niels Søndergaard: Jak vidí možnost těžby grónská média?

V posledních měsících moderoval mnoho debat na téma těžba uranu nebo dalších těžařských projektů.

ČRo: Existuje v Grónsku jasná dělicí čára, kdo je pro zahájení těžby, a kdo proti? Například mladí versus staří?

Niels Søndergaard: Nemyslím si, že tu existuje nějaká přesná dělicí čára. Všichni jsou zajedno v tom, že peníze z těžby nerostů a ropy, pokud se tu skutečně najde, pro nás mohou být dobré. Ale pokud tu panuje nějaká rezervovanost, tak je to v otázce životního prostředí. Lidé se bojí, že to může mít neblahé dopady – to se týká hlavně těžby uranu a ropy. Ale i některých menších ložisek, například tady u Nuuku se mluví o těžbě rubínů a železa. Lidé se bojí, že to může mít negativní vliv na populaci velryb. Plující obrovské lodě s nákladem železa nemusí dělat dobře velrybám.

Druhé téma, které vyvolává otázky, je pracovní síla. Pokud se uskuteční ty plánované projekty, které jsou zatím jen na papíře, bude to znamenat velké nároky na pracovní sílu. Na jeden těžební projekt se dokonce počítá s třemi tisíci čínských stavebních dělníků, kteří by měli pracovat ve fjordu 100 km od hlavního města. Z toho jsou lidé nervózní, jak na to grónská společnost zareaguje. Tři tisíce čínských dělníků v těch malých grónských vesnicích a osadách… grónská společnost je velice homogenní, prakticky tu doposud žili jen Gróňané a Dánové.

Předpokládá se v té debatě tak nějak tiše, že cílem je grónská nezávislost, že to všechno dělá Grónsko proto, aby bylo úplně samostatné?

To je dobrá otázka, protože někdy to je skutečně implicitní předpoklad. Ale jakoby mnoho politiků zapomínalo dodat, že cesta k samostatnosti bude ještě hodně dlouhá. Mnoho z těch těžařských projektů je zatím stále jen na papíře. A bez ohledu na to, kolik z nich se jich podaří realizovat a jak budou vynášet, tak budeme vždycky potřebovat značnou část kvalifikované pracovní síly zvenčí. V Grónsku je na práci prostě příliš málo rukou, je nás jen 57.000. A veřejný i soukromý sektor bude poptávat vždycky mnohem víc, než se tu dokáže vzdělat a připravit lidí.


S tím, jak tají ledovce, a v Grónsku, ale vlastně i celém arktickém regionu se odkrývají naleziště nerostných surovin, se tato oblast stává předmět velkého geopolitického tlaku a různých zájmů. Jsou si toho grónští politici vědomi a snaží se chovat jako hráči? Nebo jsou z nich spíš při jednání s Čínou, Koreou anebo Dánskem hračky?

Ano, toho jsou si lidé vědomi. Že nebudeme pinkacím míčem mezi Čínou, USA a Dánskem. Já bych řekl, že se tu touhle kartou někdy hraje až moc sebevědomě. Grónské sebevědomí je skutečně velké a politici se snaží budit zdání, že tento geopolitický tlak ustojí. Ale já bych takovou vizi poněkud zchladil. V Grónsku byly už v minulosti, tedy v 50. a 60. letech, doly a těžební ložiska. Nikdy ale ve velkém měřítku, protože prostě chyběli lidé. A to podle mě vysvětluje tu velkou skepsi u obyčejných Gróňanů, jak takové dobrodružství s těžbou může dopadnout – nejen na životní prostředí.

Jinak se ale v současnosti stále nikde netěží. Funguje jediný maličký důl na zlato na jihu Grónska a ten se vlastně bude brzy zavírat. Takže by se lidé měli zamyslet, jak dokážou ty těžařské společnosti sehnat peníze na otevření nových dolů a zajistit jejich výnosnost. Myslím, že někteří grónští politici v tomto přeceňují význam Grónska do budoucnosti. Člověk by si měl konkrétně spočítat, které z těch projektů mají vůbec šanci se realizovat.