Novelizace trestního zákona opět na pořadu

Rozpaky ostatně budí i to, že žádná vláda se zatím neodhodlala přijít s úplně novým trestním zákoníkem, který by lépe odpovídal i po formální stránce moderní době. Současný zákon je platný od roku 1961 a byl přijat za úplně jiných poměrů, v době komunistické totality. Od té doby byl skoro padesátkrát novelizován a novelizace po listopadu 1989 z něj učinili téměř jiný zákon. Přesto je uvozen větou, že se na něm usneslo Národní shromáždění Československé socialistické republiky. Tedy už neexistující orgán neexistujícího státu. A mezi jeho platnými novelizacemi je stále formálně uváděno i nechvalně proslavené zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění z roku 1989, namířené proti účastníkům protirežimních demonstrací.

V každém právním řádu je dobře, když zákony, nepřekonané dobou, platí co nejdéle v původním znění a právní stav je tak stabilní. Pozůstatky neprávního stavu a totality, byť formální, mají být ale likvidovány. Celý nový trestní zákon by byl potřeba.

Připravovaná novela ho zatím nepřináší, ale v podstatných věcech zákon modernizuje. Nejvíce rozpaků samozřejmě budí možnost trestně stíhat nejen konkrétní jedince, jak tomu bylo dosud, ale také právnické osoby. Tento institut není nijak nový, v mnoha právních řádech se vyskytuje. Jeho kritikové nicméně vycházejí ze strachu, aby nedošlo ke kriminalizaci podnikání. Obranou proti tomu ovšem není bezzubý trestní pořádek, ale dobře fungující orgány činné v trestním řízení. A v tom je právě největší potíž. Přehmaty policie i soudů jen z poslední doby příliš velkou naději nedávají.

Stejně tak je částečně oprávněná obava, že mohou být podávána účelová trestní oznámení na firmy v souvislosti s konkurenčním bojem. Alespoň v počátku případné platnosti zákona se tak jistě může stávat. Znovu je ale v tomto případě třeba, aby příslušné orgány pracovaly rychle a neoprávněné podněty hned odkládaly. Ostatně, stejně je tomu i nyní, také v současné době je možné podat trestní oznámení například na jednatele firmy a splní to stejný účel jako případné budoucí trestní oznámení na celou firmu.

Výhodou takového ustanovení samozřejmě je, že jistou trestní odpovědnost za některé činy ponese celá právnická osoba. V konečném důsledku ovšem a v tom mají opět spíše pravdu kritikové, trestného činu se vždy dopouští konkrétní osoba, nikoli osoba právnická. Těžko dát tedy za pravdu některým představitelům policie, když si pochvalují, že budou mít jednodušší situaci, když nebudou muset v nějaké organizaci složitě pátrat, kdo se činu dopustil. To je spíše zjednodušování si práce.

Pozitivní je zvýšení mimořádných trestů za závažné trestné činy z dosavadních patnácti až pětadvaceti na dvacet až třicet let odnětí svobody. Společnost od státu očekává, že ji bude lépe chránit před nebezpečnými zločinci a to se často projevuje nespokojeností nad výši trestů a voláním po obnovení trestu nejvyššího, tedy trestu smrti. Řešení tohoto dilematu je ale nejen ve zvýšení mimořádných trestů, ale také opět v lepším fungování státního aparátu, aby ruka spravedlnosti dopadla nejen tvrdě, ale také rychle a spolehlivě, s minimální možností omylu.

To ovšem nezaručí sebelepší zákon. Za úvahu by také stále zavedení trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti předčasného propuštění za nejbrutálnější trestné činy, jejichž odhalení jsme byli svědky v poslední době. To je totiž skutečné reálná alternativa k trestu absolutnímu, po němž v rozporu s proudem evropského práva volá tak vysoké procento obyvatel.

Stejně tak pozitivní jsou další možnosti alternativních trestů, jako domácí vězení, zpřísnění a rozšíření trestů za rasovou nesnášenlivost a naopak zavedení trestu za usmrcení na žádost nemocné osoby, tzv. eutanazii, který je vlastně snížením trestu, protože dosud ho bylo možné kvalifikovat jen jako vraždu.

Celkový posun trestního zákoníku je možné tedy obecně považovat za cestu k jeho modernizaci, ale daleko modernější, jak už bylo řečeno, by byl zcela nový trestní zákoník.