Nová vládní koalice v SRN a Evropa

K volbám do evropského parlamentu si připočtěte sedmadvacatery volby do národních parlamentů a ještě řadu prezidentských voleb. Samozřejmě, že ne všechny volby mají na vývoj v Unii stejně silný vliv. Výsledek těch posledních, do německého Bundestagu, se ale do života Evropské unie promítne dost silně. A to přesto, že Angela Merkelová, á má v evropské politice už své pevné místo, zůstane v čele německé vlády a bude chtít v Evropské unii dělat stejnou politiku jako až dosud. V tom jí ale teď může - aspoň v některých otázkách - bránit nový koaliční partner, FDP, Strana svobodných demokratů. Může být nepříjemnějším partnerem než byla sociální demokracie. FDP se bude téměř jistě pokoušet vrátit německou vládní politiku a její podíl na evropské politice mezi mantinely přísného liberalismu. Ty kancléřka - dokud vládla se sociálními demokraty - někdy opouštěla, když jí bránily v použití vlastních nebo v Evropě všeobecně použitých receptů na záchranu ekonomiky a zaměstnanosti před dopady současné krize.

V minulých týdnech by byla asi FDP . na rozdíl od sociálních demokratů nešla s kancléřkou dobrovolně do tandemu s francouzským prezidentem Sarkozym v požadavcích na redukování "bonusů", tedy prémií bankéřů, nebo na důkladnější regulaci operací bankovního systému, tak jak ji za Francii a Německo zformulovali před summitem G dvacítky v Pittsburgu. V evropských otázkách se dá dále očekávat, že FDP bude v německé politice prosazovat například svůj odpor k evropské zemědělské politice, že ale naopak pomůže zmírnit odpor Německa k jaderné energetice. Svobodní demokraté jsou totiž minimálně pro prodloužení životnosti německých jaderných elektráren. Co se zahraniční a obranné politiky EU týká, nebude FDP chtít, aby kancléřka měnila nějak zásadně své přístupy k této problematice, až na to, že možná uplatní svou o něco výraznější nechuť k přijetí Turecka do Unie.

V obecné rovině je významnou událostí zařazení Spolkové republiky mezi členské státy Evropské unie s vládou pravého středu. To určitě sehraje svou roli při formování evropské politiky, neboť v této chvíli jsou síly pravého středu u moci už ve čtyřech ze šesti největších členských zemí Unie. V dalších dvou, ve Španělsku a Velké Británii je v současnosti levicová vláda, přičemž ve Velké Británii tomu tak bude patrně jen do příštího roku. Do voleb. Francie, Polsko, Itálie, a nyní také už v plné míře Německo, vychylují evropské politické kyvadlo doprava. Samozřejmě spolu s dalšími už menšími státy, kde rovněž vládne pravice. Jenomže zdání klame. Hospodářská krize vnutila evropské pravici levicové metody řešení především ekonomických ale také sociálních problémů: státní záruky za bankovní vklady, záchranné balíčky ze státních pokladen, šrotovné, prostě různé typy státních zásahů do mechanismů volného trhu, zejména finančního, neboť ten přestal správně fungovat a tudíž přestal sloužit národním ekonomikám. Toto chování pravice se stalo osudovým socialistické levici. Její politika už nekontrastovala s politikou soupeře. Sociální demokraté prostě ztratili v některých evropských zemích, zejména ve Francii a v Německu, půdu pod nohama. Nevyplatilo se jim navíc to, že ještě před krizí se posunovali ke středu politického spektra, aby se tak distancovali od podezřelých formací, které vyrůstaly nalevo od nich. U německé SPD můžeme ještě k příčinám propadu připočítat fakt, že v koalici s CDU zůstávala při každém úspěchu vlády ve stínu. Nikoli ve stínu CDU, ale kancléřky. Právě kancléřka, a nikoli CDU, je tedy v nové situaci dané přijetím svobodných demokratů do vlády, garantem kontinuity německé politiky. Její setrvání v čele Spolkové republiky, dává Evropě naději, že německé volby nebudou patřit k těm, které vnesly do poměrů v Eevropské unii zmatek. Ovšem v jednotlivostech mohou názorové rozdíly mezi CDU a FDP působit na evropských fórech drobný problémy. Aspoň zpočátku bude asi nějaký čas trvat, než si pokaždé koaliční partneři v německé vládě dohodnou společné stanovisko k té které otázce diskutované v Evropské unii. To může oslabit roli Německa jako jedné z "tažných sil" evropské integrace. Může to podvázat pozici Merkelové v jejím někdy problematickém "spojenectví" se Sarkozym, které oba nedávno okázale obnovili. Těžko se dá odhadnout budoucí vztah mezi novou německou vládní garniturou a českou politickou scénou, na které v této chvíli dominuje nepolitická vláda. Jedno je ale velmi pravděpodobné. Vítězstvím Angely Merkelové se upevnila dosavadní silná pozice Německa na evropské scéně. Dosavadní pozice Merkelové. A právě ona to byla, kdo silou vůle dokázal nahradit během německého předsednictví text neschválené evropské ústavy textem smlouvy, dnes už známé jako lisabonská. Tato politička může teď v zájmu ratifikace lisabonské smlouvy napřít svou sílu v Unii proti Praze, pokud se Pražský hrad promění v poslední tvrz odporu vůči dokumentu, který Evropa potřebuje pro svou vnitřní stabilitu, pro zachování své prestiže v mezinárodní politice a možná i k obraně pozic nejen Evropy ale celé západní civilizace v rodícím se multipolárním světě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .