Nová Evropa ve znamení apatie

Začněme tedy výjimkami. Jedná se o Maltu a Kypr, kde byla účast naopak pozoruhodně vysoká. Takže se ukázalo, že oba ostrovy patří k západu kontinentu už dávno a nic by se nestalo, kdyby vstoupily do unie už před devíti lety, spolu s Rakouskem, Švédskem a Finskem.

Noví členové z postkomunistického světa jsou ale z poněkud jiného těsta. Nad jejich volební neúčastí se pozastavili mnozí, například holandský ministr zahraničí Ben Bot. Řekl, že nechápe takový nezájem, když si pomyslí, s jakým nadšením nové země do unie vstupovaly, a s jakým entusiasmem byly přijaty. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí, jež působí dojmem protikladu, při bližším pohledu mají ale jistou logiku.

Tak například 17-procentní účast na Slovensku nebo ani ne 20-procentní účast v Polsku se dá určitě vysvětlit. Jeden výklad nabídl polský prezident Aleksander Kwasniewski, když použil slovo "nemoc". Jiní experti tvrdí, že lidé v nových zemích jsou unaveni po referendech a poměrně častých volbách. Projevuje se prý také určitá letargie z naplnění integračních snah po vstupu do unie, asi jako když krvopotně vyšlapete na vrchol hory, a tam si dáte omamný čaj s rumem. Těžko vás potom něco vyvede z nečinnosti. Prozaický důvod estonské neúčasti nabídl posléze předseda tamní volební komise Heiki Sibul, když řekl, že Estonci prostě nejsou zvyklí volit v létě.

Jisté je, že volební průměr klesl v celé pětadvacítce (díky novým zemím) na 45%, což je historicky vůbec nejhorší výsledek od prvních voleb v roce 1979. Mluvčí šéfa evropského parlamentu David Harley to označil slovem "žalostné", neboť i termín "zklamání" se mu zdál být příliš slabý. Projevila se nepochybně realita, v jaké se nové státy unie nacházejí.

Protože jsou Brusel a Štrasburk daleko, voliči se vyjádřili ke svým vládám, jež naopak dobře znají. Místo rozhodování o budoucnosti Evropy se omezili na hodnocení domácí scény. Přesně to vystihl polský deník Trybuna, když prohlásil, že nezaznělo "ne" Evropě - zaznělo "ne" místní elitě. V samotném Polsku vyhrála opoziční Občanská platforma, zatímco vládní Svaz demokratické levice propadl s devíti procenty hlasů.

Podobné je to v Maďarsku, kde opoziční Fidesz zabodoval podstatně lépe, než vládní socialisté. Stejný osud postihl vládní socialisty litevského premiéra Brazauskase. A lotyšský premiér Indulis Emsis, což je první předseda vlády, pocházející ze strany Zelených, má vážnou naději, že z devíti mandátů ve Štrasburku nezíská ani jeden. Milosrdný osud stihl v tomto směru slovinskou vládní koalici, která sice rovněž prohrála, ale opoziční strany ji přebily o pouhá 4%.

Summa celého úkazu je jednoduchá: voliči využili nespokojenost s domácími poměry dvojím způsobem: buď odjeli na chatu nebo dali hlas opozici. Nehleděli přitom na minulé zásluhy nebo integrační snahy té či oné strany. A pramálo řešili budoucí osudy integrace. Takže v prvních evropských volbách vlastně ve valné většině vůbec nehlasovali o Evropě.

Co k tomu dodat? Většina současných vlád v "nové Evropě" přivedla své země do unie. Za 6 týdnů ještě nestačily padnout. Opozice, jež ve volbách bodovala, je tedy logicky spíše euroskeptická, a to se projeví ve složení štrasburského parlamentu. Žádná hysterie ale určitě není na místě. Spíš jenom konstatování, že evropští politici mají pravdu, když mluví o potřebě přiblížit se voličům. Ovšem, na druhé straně doufejme, že my, voliči ve východních zemích, se časem přiblížíme pro změnu Evropské unii.