Pohádka z květin

Hodiny ukazují den a noc a já tu sedím v hastrmanových šatech se žebráckou kabelou a třu bídu s nouzí - samý trýzel. Nějaký zrádce, zloděj, možná lepivej Honza mne připravil o halířky a zbyl mi planý a vraní chléb - ale chuť bych měl spíš na nějaký traňk. Jen žádnou blivačku, blivánku, bluvu nebo bolehlav! A k tomu...třeba syrečky nebo aspoň séreček, zemský sejr! A potom mastnou buchtu. Jen se najím, budu jak klustej Janek. Kdyby se potom jako nebeský dar spustil zlatý déšť a támhle se třeba objevila paní v trní, nejlíp jako nahá ženská, třeba Hanička, jen ne žádná suchá Běta - to by byla horoucí láska až do aleluja! To je leknutí, milí čtenáři a posluchači...Už jste si mysleli, že jsem nějaký hambous, co zaslouží, aby ho stihl babí hněv za takový blambol a blekot.