NKÚ nadále bez šéfa

Totéž se dá říci v případě Nejvyššího kontrolního úřadu. Ten je na první pohled téměř bezzubý. Nemá totiž žádné páky, aby tlačil na odstranění zjištěných chyb a potrestal viníky. Samozřejmě kontroloři mají možnost podat trestní oznámení kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Ve složité policejní mašinérii bývá však složité sledovat, co se v dané věci děje. A kontroloři nemají prakticky možnost několik let dohlížet na vývoj těchto případů. Přesto patří návštěvy lidí z Nejvyššího kontrolního úřadu k nepříliš vítaným. Kdo patří k pravidelným čtenářům hodnotících zpráv této instituce, už si musel zvyknout, že bez šrámu z kontroly vyjde málokdo. Svědčí to hlavně o tom, že kontroloři pracují důkladně a že se řídí heslem - padni, komu padni.

Když už nic jiného, závažná pochybení se přetřásají v médiích a viníci alespoň tímto způsobem dostanou přes prsty. Samozřejmě pokud nejsou potrestáni svými nadřízenými. "Je to klání s větrnými mlýny, ale je potřeba s nimi bojovat," tvrdíval dosud jediný šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník. Zkrátka fungování této instituce mělo zatím smysl. Velkou měrou se o to zasloužil právě Voleník. Tedy člověk, který až do náhlého úmrtí v červnu letošního roku, stál v čele úřadu. Lubomír Voleník byl všeobecně uznávaný a nasadil laťku kvality pro šéfa této instituce hodně vysoko. Je možná paradoxní, že při usednutí do křesla presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu vyvolával pochybnosti. Měl totiž v kapse stranickou legitimaci ODS.

To automaticky vzbuzovalo podezření, že více než svým svědomím se bude řídit přáními stranického sekretariátu. Celou dobu působení v čele úřadu nedal Voleník jedinou příležitost, aby si někdo na podobné osočení byť jenom vzpomněl. Právě v konfrontaci s tím působí úsilí poslanců vybrat Voleníkova nástupce poněkud nepatřičně. Dosud dvě neúspěšné volby dokazují, že se nevydali cestou hledání všeobecně uznávané autority. Naopak jsme zatím svědky politického boje, který může na veřejnost působit jako bitva o ovládnutí této nezávislé instituce. V obou kolech se totiž utkali straničtí funkcionáři. Jitka Kupčová ze sociální demokracie a Miroslav Beneš z ODS. Oba dva jsou těsně spjati s politickými stranami. Nejde přitom pouze o členství v sociální demokracii a ODS, ale také o posty, které v těchto stranách zastávali a zastávají.

O jejich stranickosti svědčily rovněž presidentské volby. Beneš byl jedním z hlavních konstruktérů Klausovy cesty na Hrad. Kupčová zase pomáhala Miloši Zemanovi v presidentských volbách. Minimálně tím, že mu ve sněmovně poskytla potřebné zázemí. Proto je dobře, že koaliční dohoda nefungovala a Kupčová nebyla zvolena. Rovněž je pozitivní, že občanští demokraté nezopakovali scénář pro ně úspěšné volby presidenta republiky a svého kandidáta do funkce presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu neprosadili. Samozřejmě

Volba je na politicích a ti do tak významné funkce těžko pustí zcela nezávislou a neznámou osobu. Mělo by však jít o člověka, u něhož by neexistovalo příliš důvodů k pochybování o jeho nezávislosti. Na příkladu Lubomíra Voleníka lze dokázat, že to automaticky nemusí být osoba, která nemá vazby na žádnou politickou stranu. V případě Kupčové a Beneše však byly až příliš silné. Rovněž je dobře, že nevyšlo kupčení, které volbu provázelo. Ve hře prý byly i posty v dozorčí radě České konsolidační agentury. Přesto lze očekávat, že volba presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu bude i v budoucnosti kolorována snahou jednotlivých politických stran o různé kšefty.

Je tudíž téměř vyloučené, že by poslanci volili presidenta Nejvyššího kontrolního úřadu podle vlastního přesvědčení a ne na základě politických dohod. Vzhledem k tomu, že parlamentní strany jen obtížně najdou osobnost Voleníkova formátu, to není pro nezávislou kontrolu v České republice zrovna dobrá zpráva.