„Nic si neberte, za hodinu jste zpátky,“ řekla jí tajná policie a domov už neviděla. Příběh Evy Duškové-Vokálové
Když jsme před patnácti lety začali pro rozhlasové Příběhy 20. století natáčet vzpomínky českých politických vězňů, patřila Eva Dušková (1931-2019) k prvním lidem, kteří nám vyšli vstříc. Její příběh je jeden z nejvýmluvnějších: ukazuje, jakou povahu měl od počátku komunistický režim, stranický aparát, jeho policisté, bachaři, prokurátoři, soudci.
Evu zatkli v květnu 1948 jako mladistvou, příslušníci Státní bezpečnosti ji doslova vyrvali ze života – jen proto, že se zamilovala do muže, z něhož udělali hlavního aktéra vykonstruovaného procesu.
Eva nepatřila k odbojové skupině, nepřecházela ilegálně hranice na Západ, neschovávala zbraně. Politika ji jako dospívající slečnu nijak zvlášť nezajímala, chtěla se stát klavíristkou, studovat konzervatoř. Letos by oslavila devadesátiny.
Květnové ráno roku 1948
Na jaře roku 1948 bylo Evě Vokálové šestnáct. Bydlela ve vile na Ořechovce, kterou postavil její otec František, měla za sebou krátká studia na obchodní akademii.
Byla šťastná, hezká a zamilovaná do Miloslava Choce, muže o pár let staršího, ale ne zas o tolik, aby to někoho vyvádělo z míry. Otec zemřel za války na žloutenku, Evě se občas zastesklo, ale ještě tu byla maminka Ludmila, sestra a bratr, měli spoustu přátel a podnájemníků. Už pár měsíců v Československu vládli komunisté, kdekdo si ovšem myslel, že to nebude na dlouho, že to „brzy praskne“.
Eva chodila do sdružení „nársoc“ mládeže – a vzpomínala, že tím neprojevovala politický zápal, spíš ji bavily mládežnické plesy a mezi národními socialisty měla kamarády. Vokálovi nesympatizovali s KSČ, jen si možná neuvědomovali, jak zásadní změnu únor 1948 způsobí: měli majetek, nikoli „vykořisťovatelský“, ale dostatečný na to, aby byli zajištěni, zatím žili skoro stejně jako dřív. Až do 28. května 1948.
Ten den brzy ráno se ozval zvonek a k Vokálovým vpadla tajná policie. Vyslechli oznámení, že budou převezeni k výslechu, nikdo nic nechápal, jen Evinu bratrovi došlo, že to nebude legrace. Chtěl si vzít cukr a chleba (poučen zkušeností z časů nacismu), ale jeden policista mu řekl skoro přátelsky: „Nic si neberte, za hodinu jste zpátky, jen nám vysvětlíte pár věcí.“
Kolik politických vězňů v celé Evropě ve 20. století asi slyšelo tuhle zákeřnou větu? A kolik z nich se vrátilo za 10 až 15 let, anebo nikdy?
Vokálovi nebyli výjimka. StB je odvezla a domov to ráno viděli naposledy. Dům dostali zpátky po více než 40 letech členové rodiny, kteří se dožili nové doby. Starý domov už to stejně nebyl: zmizely i osobní věci, hrnečky na kafe, šaty, piano, obrazy i nábytek.
Pár hodin po zatčení už byla Eva Vokálová na cele v Bartolomějské ulici, ještě s maminkou a sestrou, ale mezi zlodějkami a štětkami, ve smradu, neumytá a hladová, v noci ji čekal spánek ve třech na jedné posteli. Záhy se dozvěděla, že bratra eskortovali do vyšetřovny na Karlově náměstí.
Pak začaly výslechy. Konaly se nárazově, většinou v noci, nejdůležitější otázka zněla: Kde je Miloslav Choc? Eva neměla tušení: muže, do kterého se zamilovala, už pár týdnů neviděla a vůbec toho o něm moc nevěděla. Jednoho dne zaslechla, jak někdo v cele na druhém konci chodby píská neapolskou písničku O sole mio – a poznala, že je to Choc, protože přesně takhle tu písničku pískával jí.
Příprava procesu trvala několik měsíců, Evu i její matku převezli na Pankrác, ale Eva pořád netušila, proč ji zavřeli a za co ji chtějí soudit. Zjistila, že obviňují Choce z vraždy majora bezpečnosti a sovětského agenta Augustina Schramma, ale neměla ponětí, jestli to udělal, nebo ne – a především nerozuměla, co s tím má ona společného.
Čtěte také
Vyšetřovatel vykládal cosi o agentech americké CIC, jenže musel Evě vysvětlit, co ta zkratka znamená. Kdosi jí pak prozradil, že kromě přátelství či známosti spojuje Vokálovy s Chocem ještě další věc: u jejich podnájemníka Karla Duška si prý schoval protistátní letáky.
Na Pankráci se Evy „ujal“ sadistický vyšetřovatel Pešek: nebil ji, ale jednou ji zavřel na deset dní samotnou do cely, kde se málem zbláznila úzkostí, jindy se postaral, aby viděla, jak vedou z výslechu její ztýranou a rozcuchanou matku.
Postupně přibývalo politických vězenkyň, Eva ve vazbě oslavila 17. narozeniny. Dostávala za úkol pomocné práce: nosila například mimina, která se narodila v kriminále, vozila chleba z pekárny. A jednou zažila drobnou satisfakci, když na dvoře mezi mužskými vězni viděla několik zatčených estébáků, kteří v květnu začali vyšetřovat její rodinu. Sluhové revoluce se začali rychle požírat navzájem.
Kdo byl Miloslav Choc?
O Miloslavu Chocovi, do kterého se Eva zakoukala, je třeba říct to nejdůležitější. Když jsme v roce 2006 dělali první rozhovory a zpracovávali první příběhy, bylo o něm jen málo informací, teď už jsou archivy přístupnější a probádanější a nálezy přibývají.
Narodil se v roce 1925, vychovávali ho prarodiče, za války byl totálně nasazen u Technische Nothilfe v Düsseldorfu, kde pomáhal odklízet následky náletu. V roce 1944 už byl zpátky v Čechách a úspěšně odmaturoval. V květnu 1945 se zúčastnil pražského povstání a utrpěl při tom zranění, průstřel nohy. Po osvobození se stal příslušníkem zpravodajské brigády, a jak píše v jedné studii historik Prokop Tomek, vstoupil tehdy na krátkou dobu do Sboru národní bezpečnosti a získal zbrojní pas.
Ještě v roce 1945 odešel Miloslav Choc do pohraničí a spolu s dalším členem brigády Evženem Pejclem pobýval v dnes již zaniklé vsi Kienhaida nedaleko Hory Svatého Šebestiána. Vydával se tam za poručíka československé armády, stal se v obci správním komisařem a podle Tomka „zneužíval, vydíral a terorizoval místní německé obyvatelstvo“.
Dne 8. ledna 1946 zabil Miloslav Choc za nejasných okolností Němce Karla Reichmanna a Evžen Pejcl zastřelil Reichmannovu dceru.
Choc se vraždu snažil zamaskovat a zřejmě předstíral sebeobranu, sám sebe kvůli tomu střelil do nohy. V lednu 1946 byl zatčen a převezen do Prahy na pozorování duševního stavu – díky lékařskému posudku, který připouštěl přechodné pominutí smyslů, ho posléze neodsoudili, byla mu jen nařízena ústavní léčba, kterou zřejmě neabsolvoval. Ke zločinům na Němcích tehdy úřady přistupovaly se značnou benevolencí.
Miloslav Choc začal pracovat, stal se členem a funkcionářem národně socialistické strany, roku 1947 se přihlásil ke studiu na Vysoké škole politické a sociální v Praze. V té době poznal Evu.
Krátce po únoru 1948 ho z politických důvodů vyhodili ze studií a už na konci března uprchl přes hranice do Německa. Dostal se do uprchlického tábora Goetheschule v Bavorsku, kde ho zřejmě kontaktovali členové antikomunistického Českého komitétu a bývalý partyzán Josef Vávra Stařík.
Už v dubnu 1948 se Choc spolu s několika druhy tajně vrátil do Československa, není však jasné, jestli s nějakým závažným odbojovým úkolem a od koho takový úkol eventuálně dostal.
Partyzánská svatba
Po návratu používal Miloslav Choc falešné jméno Jaroš. Přinesl ze Západu letáky, kontaktoval řadu demokraticky smýšlejících lidí, navštívil tehdy i Evu Vokálovou. Historik Prokop Tomek nalezl nicméně v archivech i další důležitou zprávu: v květnu 1948 se Choc v Československu tajně oženil, měl takzvanou partyzánskou (neoficiální) svatbu se studentkou Věrou Hamalovou.
Ve vyšetřovacím spise se dochovala „manželská smlouva a slib“, dokument, v němž se Choc prohlásil za vojenskou osobu a velitele 1. oddílu I. skupiny československého zahraničního odboje (smyšlená je funkce i organizace).
Eva Dušková o jeho „svatbě“ nic nevěděla, nebo se o tom alespoň v žádném z rozhovorů nezmínila – a pokud nevěděla, je těžké říct, co by to na jejích citech k Chocovi později změnilo, láska se asi většinou neodvíjí od morálních kvalit milovaných bytostí.
V neděli 27. května 1948 kdosi zastřelil již zmíněného majora bezpečnosti Augustina Schramma, údajně zapleteného do tragické smrti Jana Masaryka (jde spíš o fámu, žádné důkazy nejsou).
Dne 2. června 1948 zatkla Státní bezpečnost Miloslava Choce a obvinila ho ze Schrammovy vraždy, kolem níž posléze uměle vytvořila rozsáhlé protistátní spiknutí zorganizované emigranty a americkou tajnou službou CIC. S mírnou nadsázkou lze říct, že ve spárech StB uvízl skoro každý, kdo s Chocem přišel do styku, udělat nemusel nic. Tak jako Eva Dušková-Vokálová a její matka.
Dne 25. listopadu 1948 byl Miloslav Choc spolu s přítelem Slavojem Šádkem odsouzen v demonstrativním politickém procesu k trestu smrti za vraždu a protistátní spiknutí. Historici – například Karel Kaplan nebo Šárka Rokosová – donedávna soudili, že Choc byl nevinen, respektive že jeho vinu nelze prokázat.
Prokop Tomek před několika lety na základě studia archivních spisů dospěl k závěru, že Choc pravděpodobně Augustina Schramma opravdu zabil: nejdřív se k vraždě spontánně přiznal, pak měnil výpovědi a dával nevěrohodná vysvětlení.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že proces jako celek, ve kterém figurovalo 15 lidí, byl zcela vykonstruovaný a neměl nic společného se spravedlivým soudním řízením. Na důkladnější rozebrání detailů tu bohužel není prostor, vraťme se k Evě.
Napomahačka spiknutí
V prosinci téhož roku byly v jiné skupině – proces Hamal a spol. – souzeny i Eva Vokálová a její matka. Za „spoluúčast“ při spiknutí – neudala něco, co nevěděla – dostala Eva pětiletý trest, Ludmila Vokálová odešla od soudu do vězení na 15 let. Evini sourozenci byli propuštěni po sedmi měsících, ale museli bydlet u tety, neměli kam jít, neměli nic.
Eva byla vždy přesvědčena o Chocově nevině, říkala také, že do poslední chvíle nevěřil, že zemře – a že Státní bezpečnosti nabídl přiznání k čemukoli výměnou za to, že propustí na svobodu Evu a její příbuzné a ušetří jeho dědečka a babičku.
V únoru 1949, krátce před Chocovou popravou, povolili Evě návštěvu v jeho cele na Pankráci: „Ptala jsem se, jestli Schramma zabil, a on neměl důvod mi lhát. Já jsem to brala tak, že je to můj kluk a že mu věřím, říkala jsem si: jestli to udělal, asi k tomu měl důvod. Ale on do poslední chvíle tvrdil, že s tou vraždou nemá nic společného, přísahal mi to.“
Chocovy naděje vyšly do prázdna – a brzy Evě povolili druhou, poslední návštěvu. Zprávu jí přinesl dozorce Pešek: „Řekl mi: Tak pojď, zítra toho tvýho miláčka budeme věšet.“
Vedli ji do cely smrti: „Stály tam dvě bedny, jako rakve... Návštěva měla trvat tři hodiny, ale po hodině mě odvedli pryč, že by to celé prý mohlo špatně zapůsobit na moje mladistvé city. Vidíte, měli o mě velkou starost... Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky. O čem jsme mluvili? Říkali jsme si, jak jsme se měli rádi a jak to všechno mohlo být hezké.“
Dne 19. února 1949 v brzkých ranních hodinách byli Miloslav Choc a jeho údajný komplic ve vraždě Slavoj Šádek popraveni na nádvoří pankrácké věznice. V den popravy dostala Eva poslední dopis – vyznání lásky na rozloučenou. A pak na její celu přišel kněz, který zavražděné před smrtí zpovídal, a řekl: „Pojďte děvčata, pomodlíme se za dva nevinné chlapce.“
Chovankou v kriminálech pro mladistvé
Nedlouho po Chocově smrti se Eva Vokálová dostala na nucené práce, dřela v zemědělství u Hradce Králové. Pak ji převezli do ústavu v Doudlebách a za čas do Lnářů, kde se zrovna likvidoval klášter augustiniánů. Ve Lnářích měla být věznice pro mladistvé – a kdo jiný ji měl vybudovat než mladiství?
A tak Evu a další vězenkyně nahnali dozorci do knihovny, pod okno přistavili vůz a do něj pak dívky musely naházet klášterní knihovnu, kus po kusu, staré tisky, teologické spisy, všechno to „opium lidstva“ na papíře.
Ve Lnářích Evu Duškovou, tehdy Vokálovou, postřelila bachařka. Hrála si s pistolí, když šly „chovanky“ z pošty, Eva byla sehnutá u balíků, zrovna se narovnala, vyšla rána a kulka jí proletěla nohou: „Kdybych se byla narovnala o vteřinu později, měla jsem tu střelu v hlavě nebo v zádech.“
Nikde na blízku nebyl doktor a zraněnou jako první ošetřil zvěrolékař. Skončila v nemocnici a posléze v ústavu (věznici) pro mladistvé v Zámrsku. Ne všichni bachaři byli zlí, někteří lidé se v Zámrsku snažili Evě pomoct, psali jí pochvalné posudky (napravila se, pracuje v kolektivu, jde ostatním příkladem), její teta žádala po zranění o prominutí zbytku trestu.
Propustili ji však jen několik týdnů před „řádným termínem“. V roce 1956 se provdala za Karla Duška, podnájemníka z rodinné vily, který ji seznámil s Chocem a pak byl osm let vězněn. Evina matka Ludmila vyšla z věznice v roce 1960.
Eva Dušková zemřela 20. října 2019. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
