Neúspěch protestantů v Marburku v roce 1529

V českém království to tehdy byla každodenní realita, také se mu přezdívalo království dvojího lidu. V Německu se o sjednocení říšských protestantů, aby měli větší váhu, pokusil v roce 1529 Filip Hesenský.

V roce 1529 se do německého města Marburk sjeli němečtí a švýcarští teologové, aby diskutovali nad jednotlivými věroučnými body a pokusili se sjednotit. Nejen věroučně, ale také politicky. V tehdejší době politiku a náboženství nikdo neodděloval.

„Ještě před začátkem samotné prohlídky stojíme u první ukázky dějin vnímání marburských náboženských rozhovorů. Jde o bronzový odlitek části kasselského pomníku lankrabího Filipa Hesenského od Hanse Everdinga z roku 1899. Reliéf ukazuje Zwingliho, jak se - společně s Melanchtonem a Filipem Hesenským - snaží přimět Luthera k souhlasu ve sporném tématu. Podle odmítavého Lutherova gesta už můžeme rozpoznat výsledek. Je to součást dějin recepce - způsobu, jak se s touto událostí zacházelo v pozdějších letech a stoletích a jak si lidé tuto událost představovali,“ vysvětluje průvodkyně Christina Schlangová.

Neúspěšný pokus

Zámek|foto: Dominik Čejka

Teologové se v Marburku shodli na 14 věroučných bodech, ovšem ten patnáctý, který se týkal Svaté večeře, v Česku tehdy známé jako přijímání podobojí způsobou, latinsky sub utraque species, reformátoři nedokázali zformulovat tak, aby byl přijatelný pro všechny.

Vztahy mezi různými reformačními větvemi ve dvacátých letech 16. století popisuje německý církevní historik z marburské univerzity Christoph Galle: „Vztahy mezi různými reformačními proudy v roce 1529 byl relativně napjaté. Nebyly zcela rozvrácené, nebyly ale ani obzvlášť dobré – byly napjaté. Neshody a výměny názorů se točily především kolem správného chápání Večeře Páně.“

Vládla shoda ohledně kritiky katolické církve, vládla shoda ohledně kritiky pojetí spásy u tehdejší katolické církve a na politické úrovni měly oba reformační proudy také stejného nepřítele v podobě říšských katolických stavů a císaře.

Do této míry byly tedy hlavní reformační proudy vzájemně spojeny, přesto ale vedly rozepře zejména kolem chápání Večeře páně k tomu, že se od sebe oba tábory postupně vzdalovaly a vnímaly se čím dál kritičtěji.

Marburské smyšlenky

Průběh marburských náboženských rozhovorů z roku 1529 je opředený řadou smyšlenek. Některé z nich mají jistou oporu v realitě, jiné vůbec ne.

Christina Schlangová|foto: Dominik Čejka

Například se traduje, že Luther bydlel dole ve městě v hostinci a Zwingli někde naproti. „Ale to je nesmysl. Z Melanchtonových zpráv víme, že všichni byli ubytováni na zámku,“ upřesňuje Christina Schlangová.

Ozvěny rozhovorů v českém království

V českém království marburské rozhovory pozorně sledovali utrakvisté i Jednota bratrská. Zřejmě to bylo částečně i naopak, víme, že Martin Luther znal dílo Jana Husa a např. v roce 1523 měl přátelskou výměnu názorů s Lukášem Pražským ohledně spojenectví reformovaných věřících v Evropě.

Jak doplňuje teolog Andreas Bechstein, úplně finálně své rozpory ohledně Večeře Páně protestantské církve vyřešily až v druhé polovině dvacátého století: „Leuenberská konkordie z roku 1973 je společným dokumentem lutherských, unionovaných a reformovaných církví, ale také předreformačních církví z Čech a valdenských. Rozhodující je, že si církve přislíbily a uznaly církevní společenství – společenství kázání a Večeře Páně. Faráři a farářky tedy mohou kázat v ostatních církvích a mohou společně slavit Večeři Páně.“

Bechstein foto |foto: Dominik Čejka

Leuenberská konkordie tedy říká, že dřívější spory neztrácí svou platnost, v tom smyslu, že by nebyly důležité, ztrácejí ale svou platnost pro rozdělení církví.

Model zámku|foto: Dominik Čejka