Nestraníci v ČSSD

Strana získává vliv a generuje osobnosti, které s demokratickým mandátem věci veřejné spravují.

Proto v demokratické politice jsou politické strany nezastupitelné a snahy o rozmělnění stranického systému voláním po jakési vládě expertů jsou velmi sporné. Na druhé straně je ovšem legitimní kritizovat přebujelou snahu stran výhradně veřejný prostor ovládat a uzavírání se do sebe. Nikdy však tato kritika by neměla přerůst v odmítnutí stranického systému jako takového, protože by to pak mohlo znamenat konec demokracie jako takové.

Tento obecnější úvod směřuje k další zásadní otázce: Co si pomyslet o straně, která získala demokratický mandát a v průběhu volebního období vymění všechny hlavní tváře, které ji původně reprezentovaly? Ba co víc, v posledním období před volbami začíná vtahovat k sobě nejrůznější nestraníky, kterými obsazuje ministerská křesla.

To se děje v sociální demokracii. V její vládě jsou už nyní tři nestraníci za tuto stranu, vicepremiér Jahn a ministři Bublan a Jandák. Odvolaná ministryně Emmerová má být též zřejmě nahrazena nestraníkem. A za odstupujícího vicepremiéra Jahna by možná měl přijít nestraník Telička. Jak je vidět, premiér Paroubek, už zřejmě ani nemá snahu sahat personálně do stranických řad, když se má obsadit vysoká ústavní funkce. Ostatně, ani on nebyl ani jednou z hlavních tváří posledních voleb do Poslanecké sněmovny, ze kterých ČSSD odvozuje svůj vládní mandát. Vůbec v nich totiž nekandidoval.

Řekněme si otevřeně, co tyto věci vypovídají o ČSSD jako politické straně. Že se chová politicky velmi nestandardně a že je v krizi. Nejen v krizi personální, která je nabíledni. Ale i v krizi základního chápání politického demokratického systému. V něm jsou politikové zástupci voličů, mají mít od nich mandát, aby veřejný prostor kontrolovali. Na to mají být odborníky. Nemusí být nutně odborníky na ten obor, který dostanou do správy. Tam jsou totiž odborníci, kteří věci řeší. Politikové mají dbát na to, aby se odborníci nevymkli veřejné kontrole.

Volání po vládě odborníků je dalším syndromem krize. Tentokrát celého demokratického systému. Svědčí o tom, že politikové selhávají ve svých základních funkcích. A tady v nich selhává politická strana.

Tzv. odborníci, kteří nahrazují politiky, ať už je to uvažovaný Pavel Telička nebo prezident Lékařské komory David Rath, ale i zřejmě odstupující vicepremiér Martin Jahn, nemohou ale také než selhat. Pokud přicházejí nebo přijdou s odbornickými vizemi, bez politické podpory, stanou se dříve či později více či méně směšnými. Typickým příkladem je Martin Jahn. Působil mladým, reformním dojmem. Tak byl také do vlády bývalým premiérem povolán. Do politiky se míchat nechtěl. ČSSD mu však přirozeně politické angažmá nabídla. On ho ne zcela ochotně přijal. Nyní si to ale rozmyslel.

Přitom do vlády přicházel s myšlenkami, které budily respekt v odborné veřejnosti, avšak v ČSSD naopak velký odpor. Jahn se ovšem nepokusil prosadit své vize politicky. Do politiky se tedy nikdy nehodil a jeho současný odchod z pražské kandidátky je velmi neseriózní vůči politické straně, která ho tam nominovala. Pokud se pro politiky nehodil, neměl politické funkce nikdy přijímat.

Politika je řemeslo svého druhu a odborníci v něm selhávají. Ovšem plným právem. Selhal v ní i Martin Jahn, byť proti jeho odborným kvalitám není možné nic říci. A je otázka, jak se ve svých funkcích uplatní další nestraníci. Každá politická strana, která k nim sahá, musí být zákonitě podezřelá, protože pokud není schopná ze svého středu politiky nabídnout, pak je otázka, k čemu vlastně taková strana je.

Češi si neumějí vládnout, říká se často, nejen v kruzích českému národu nenakloněných. Není lepšího důkazu než současný stav politické scény. Masaryk pro ni žádal čtyřicet let, aby vyspěla, stejně tolik, jako měl Mojžíšův lid na poušti. Tolik je třeba, aby paměť národa zapomněla na dobu otroctví. Zatím máme patnáct.