Nesmiřitelný severoirský politik Ian Paisley odchází ze scény

Jmenuje se Ian Paisley a kupodivu je dnes předsedou vlády provincie, kterou vede koalice jím založených Demokratických unionistů a - světe div se - republikánské strany Sinn Fein, takto známé coby politické křídlo IRA, tedy jeho dřívějších úhlavních nepřátel. A nejen to, Paisley a jeho vicepremiér Martin McGuinness ze strany Sinn Fein, kdysi prý jeden z hlavních velitelů IRA, byli v posledním roce mnohokrát viděni, ukazováni a slyšeni v televizních či rozhlasových reportážích jak se společně doslova řechtají nějakému vtipu, až málem padají ze židlí. Dokonce se jim začalo říkat "uchechtaní bratři". To prý také ilustruje, že dobře vycházejí i v každodenní práci, i když Paisley se brání před kritikou z vlastní strany tím, že jde jen o politický pragmatismus v zájmu země.

Uvedené politické veletoče výstižně ukazují k jak obrovskému posunu došlo v posledních letech v provincii, předtím sužované po řadu desetiletí násilím extrémistů, jak v republikánských, tedy proirských a převážně katolických, tak i v unionistických, probritských a převážně protestantských řadách. Oleje do ohně pomáhala dolévat i příslovečná Paisleyho náboženská bigotnost, šířená i prostřednictvím jeho vlastní církve Svobodných Presbytariánů, kterou založil v roce 1951. Násilí učinila konec až belfastská tzv. Velkopáteční dohoda, za kterou dostali Nobelovu cenu míru protagonisté umírněných politických stran obou stran politické barikády provincie, avšak kterou Paisley a jeho strana tvrdě odmítali. Mírový proces však pokračoval vzápětí zřízením severoirského shromáždění v roce 1998, do kterého byl Paisley svými unionisty zvolen, i když je už od roku 1974 zastupoval v britském parlamentu. Od roku 1979 byl i poslancem Evropského parlamentu a opakovaně tam hřímal proti republikánům i proti katolíkům a papežovi. Doba se však začala měnit a většina obyvatelstva provincie už měla násilí a nevinných obětí na životech plné zuby a chtěla mír.

Když v roce 2002 došlo k setkání Paisleyho s premiérem Irské republiky Bertiem Ahearnem, to už Paisley hovořil o navazování přátelských i když korektně odměřených styků s republikou. Na incident v roce 1965, kdy házel sněhové koule na Ahearnova předchůdce Lemasse během jeho návštěvy tehdejšího sídla britské administrativy provincie ve stormontském zámku, si asi těžko vzpomněl. Situace v provincii však ještě trvalému řešení nepřála a po rozhádání obou stran bylo nemožné udržet provinční shromáždění v chodu. Britské vládě -- poté co dala republikánům i unionistům ultimátum, aby se dohodli - nezbylo než pro jejich tvrdošíjnost znovu převzít přímou vládu nad provincií. Republikánská IRA tehdy nechtěla zveřejnit trvalé uvedení svého arzenálu zbraní mimo provoz a unionisté zas nehodlali do společné vlády zasednout bez takového nezávisle potvrzeného kroku. Nakonec se před rokem přece jen britskému premiéru Blairovi podařilo dojednat trvalou dohodu obou stran. Paisley se poprve sešel s šéfem Sinn Fein Gerry Adamsem a souhlasil s tím, že vládu povede a že zástupce Adamse McGuinness bude jeho zástupcem.

Jak už řečeno, severoirská vláda funguje, provincie si užívá míru a s novými investicemi i hospodářského růstu. Nyní však po roce ve funkci Paisley oznámil, že začátkem května odejde z funkce, i když si ponechá poslanecký mandát. Hodlá prý psát paměti. Předtím, než je za něho začne "špatně" psát někdo jiný. Ostatně je mu 82 let a bez syna, který mu byl oporou v úřadě a nedávno resignoval, bylo prý pro něj stále těžší úřad vykonávat. Podle expertů by po něm mohl premiérské křeslo převzít jeho stranický zástupce Peter Robinson. Vicepremiér McGuinness o Paisleym prohlásil, že bude "za své odvážné vůdcovství s úctou vzpomínán na severu i jihu" irského ostrova a Gerry Adams se nechal slyšet, že "dohoda, kterou oba loni podepsali, otevřela cestu k obnovení politických institucí". Experti dodávají, že spokojeni s jeho odchodem jsou jedině nepočetní bigotní kritici v jeho straně, kteří jej nemohou snést za "ústupky republikánům", ale nemají dost sil postavit se mu na odpor. Pořekadlo "Konec dobrý, všechno dobré" tedy asi v Belfastu opravdu platí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .