Nepohodlné výročí

Rusko je přece jenom právním nástupcem bývalého Sovětského svazu, za tento čin se jakžtakž omluvilo a může ho vnímat jako trapnost, na kterou je lépe zapomenout. Hůře se dá pochopit, z jakých příčin se ruská společnost staví skoro stejně žinantně a rozpačitě k jinému, o něco kulatějšímu výročí - 15. výročí srpnových událostí toku 1991. Tehdejší pokus o státní puč, o sesazení Michaila Gorbačova a návrat ke starokomunistickým pořádkům, jenž byl zmařen Srpnovou revolucí, jak pojmenovali dějepisci tehdejší demokratické vzepětí moskevského lidu - toť klíčová událost ruských a světových dějin minulého století. Lze se samozřejmě přít o tom, k jakým koncům vedla revoluce z hlediska vývoje ruské státnosti a demokracie. Ale jsou věci, o kterých se přít nedá. Právě v srpnu 1991 skončil staletý příběh imperiálního projektu ruské státnosti.

Komunistická ideologie, aspoň v Rusku, byla definitivně odstavena od moci. Zašel na úbytě bipolární model světového uspořádání. Není málo těch, kdož právě srpen 1991, nikoli 11. září roku 2001, pokládají za opravdovou tečku za 20. stoletím s jeho dvěma světovými válkami, koncentráky a atomovou konfrontací. Taková událost nemůže nevyvolávat ve společnosti zcela protichůdná hodnocení. Pro jedny v Rusku je pád impéria a násilné ukončení komunistického experimentu životní tragédií. Pro jiné však srpen 1991 je datem zrození ruské demokracie, o to důležitější, že mnohé výdobytky tehdejšího masového vzedmutí jsou dnes podrobovány nemilosrdné revizi. Je pozoruhodné, že se 15. výročí Srpnové revoluce stalo v Rusku opravdovou "neudálostí". Žádná z politických sil působících na ruské scéně nechtěla nebo nemohla toto výročí důstojně oslavit. Mítink, který městský výbor komunistické strany svolal k budově Historického muzea, přilákal asi 150 lidí. Řečníci plísnili vládu a účastníci pod transparenty s nápisy "Putinovi hanba!" a "Čí rezident je náš prezident?" čile obchodovali se spisky o světovém sionistickém spiknutí. K večeru stoupenci Svazu pravicových sil a Demokratického Ruska uspořádali na Hrbatém mostě protidemonstraci. Stovka účastníků byla vážena stejným počtem vojenských těžkooděnců. Nebyly žádné transparenty a řečníci nevyslovovali žádné politické požadavky. Každý si zavzpomínal, co dělal v těch srpnových dnech roku 1991. Toť vše.

Tento nezájem je doložen výsledky průzkumu veřejného mínění. Podle nich jen 12% Rusů má za to, že v srpnu ´91 pravda byla na straně Borise Jelcina a demokratů, oproti 13% těch, kteří si myslí, že v právu byli členové Státní komise pro mimořádné události, jak si pučisté říkali. Více než polovina si myslí, že "ani ti, ani druzí" neměli pravdu a skoro čtvrtina respondentů vůbec nevěděli, co si mají o tom myslet. Zvlášť zdrcujícím dojmem působí údaje o vztahu omladiny k Srpnové revoluci. Celých 67% Rusů ve věku od 18 do 35 let neumělo odpovědět na otázku, zda by vítězství pučistů bylo lepším nebo horším vyústěním pro zemi. Absolutně nelze vysvětlit tento výmluvný údaj domnělou apolitičností mládeže nebo jejím nezájmem o dějiny. Vždyť podle stejné průzkumné agentury jen něco málo přes 30% mladých respondentů nemá žádný názor na historickou úlohu Stalina a ještě méně je těch, kdo má problémy s hodnocením role Vladimíra Lenina.

Tento neslaný nemastný vztah se zcela kryje s oficiálním stanoviskem k událostem před 15 lety. Mám na mysli nejen skutečnost, že toto výročí pominulo bez jakýchkoli veřejných oslav, nemluvě o lidových veselicích. Zaráží to, že žádnému z čelných ruských státníků či vládních úředníků tato příležitost nestála za veřejné prohlášení. O Vladimíru Putinovi raději pomlčme - vždyť to byl právě on, kdo označil rozpad Sovětského svazu "za největší geopolitickou katastrofu století". 90. léta a celé Jelcinovo vládnutí je vykreslováno státními sdělovacími prostředky a politickou elitou země jako doba totálního rozvratu, neřádu a degradace. Na straně druhé, měřítko občanské angažovanosti v srpnových událostech je tak velké, že zatím není možné zneuznat jejich legitimitu, aniž by byly popřeny také demokratické základy vládnoucího režimu. Vždyť to byl právě Boris Jelcin, jehož postava na tanku před moskevským Bílým domem se stala symbolem tehdejší revoluce, kdo dosadil k moci Vladimíra Putina. Proto pro oficiální ideologii současného Ruska je srpen 1991 asi nejnepohodlnější kapitolou moderních dějin.

Co neumíme vysvětlit, je lépe zamlčet. To vlastně činí jak státní ideologie, tak veřejné mínění Ruska. Ruské dějiny ve verzi, kterou prosazuje moc a sdílí společnost, to je střídání nadmíru úspěšných období velmocenského "silného Ruska" s celou jeho vítězoslávou s politováníhodnými a většinou krátkými časovými úseky občanských nepokojů a rozvratů, jež jenom zdůrazňují nutnost všemožného upevnění státnosti. Snad jen události Srpnové revoluce činí nepochopitelnou výjimku z tohoto logického střídání a tak trochu brání dnešnímu Rusku přihlásit se přímo a bezvýhradně ke svému předchůdci z předsrpnových dob. "Žijeme ve státě, kde Státní komise pro mimořádné události přece jen zvítězila," tvrdí zhrzení opozičníci. Je to samozřejmě nadsázka, ale už to není pomluva.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .