Neplatné volby

7. prosinec 2004

"Volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje." Píše se ve volebním zákonu. Právě o tuto pasáž se opřel při rozhodování o platnosti senátních voleb v Praze 11 Nejvyšší správní soud.

Vyhověl tak stížnosti lidoveckého kandidáta Antonína Zápotockého, který byl přesvědčen o tom, že kandidát ODS Jan Nádvorník proti němu vedl neférovou kampaň. Ta se měla projevit v tom, že ve vydáních Uhříněveského a Petrovického zpravodaje se o Zápotockém objevily nepravdivé údaje. Týkaly se údajného podvodu s byty a podivných machinací s pozemky. Zápotockému vadily dvě věci. Jednak, že podle něj byly zveřejněné informace nepravdivé. Jednak, že se objevily v tiskovinách, které vydává obec a které jsou financovány z obecních peněz.

Podle Nejvyššího správního soudu musely být splněny následující předpoklady pro vyhovění stížnosti. Konkrétně porušení některých ustanovení volebního zákona. Dále vztah mezi tímto porušením a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena volební stížností. A v neposlední řadě musí být porušení zákona natolik vážné, že pokud by k němu nedošlo, nebyl by kandidát zvolen. V případu stížnosti Antonína Zápotockého na neplatnost volby Jana Nádvorníka se v odůvodnění rozsudku dále mimo jiné píše, že při využití všech komunikačních prostředků v držení obce musí být respektován princip rovnosti kandidujících subjektů.

Podle Nejvyššího správního soudu bylo vydání zmiňovaných zpravodajů bezprostředně před prvním kolem senátních voleb právě porušením principu rovnosti kandidujících. Informace o Zápotockém v nich uveřejněné ho mohly podle soudu výrazně poškodit u případných voličů a konkrétní okolnosti případu prý přesvědčivě ukazují, že tento úmysl ze strany vydavatel zmíněných periodik sledován byl. V projednávané věci prý není podle Nejvyššího správního soudu důležité, zda se zvolený kandidát na porušení volebního zákona podílel.

Podstatné prý je, že Zápotocký skončil na třetím místě v prvním kole a že nepostoupil o 325 hlasů. Takovýto těsný rozdíl prý mohl být způsoben už zmiňovaným porušením volebního zákona. Tolik pohled do odůvodnění rozsudku, který zrušil výsledek senátních voleb v Praze 11. Právě z něj vyplývá, že jde o mimořádně choulostivou věc a že svým způsobem záleží na pohledu konkrétních soudců. Pokud by se například vítězem stal nezávislý kandidát Jírava, který nemá s vydáváním obecních zpravodajů nic společného, pak by soud ve stejném složení musel patrně dospět k totožnému výroku. Samozřejmě nelze prakticky zjistit, kolik lidí zmiňované zpravodaje skutečně četlo. Rovněž lze těžko dokázat, kolik voličů se kvůli tomu rozhodlo k volbám nejít, nebo případně zvolit jiného kandidáta než Zápotockého.

Navíc ten se v křeslickém zpravodaji vydaném rovněž v mimořádném nákladu a pár týdnů před volbami vyjadřoval ne zrovna lichotivě o svých protikandidátech. A určitě nebyl výjimkou. Zkrátka v kampaních se nehraje fér a různých i podpásových útoků na nejrůznější kandidáty existují desítky. Zatím v podobných případech soudy rozhodovaly v neprospěch stěžovatelů. Verdikt Nejvyššího správního soudu v kauze Zápotocký tudíž prolamuje ledy. A je v této souvislosti pochopitelné, že takovýto rozsudek vyvolal polemiku.

Lze totiž těžko očekávat, že v poměrech české politické kultury se v budoucnu bude hrát pouze fair-play. Což s sebou samozřejmě nese riziko, že po každých následujících volbách budou soudy zavaleny stovkami stížností na neplatnost voleb. Tím spíš, že v rozsudku ke kauze Zápotocký Nejvyšší správní soud přiznává, že míru vlivu nekalé kampaně na konečný výsledek lze přesně změřit jen obtížně. Právě senátní volby toho mohou být názorným příkladem. Občané druhou komoru parlamentu neberou vážně a nehledě na kampaň k volbám masově nemíří. Takže volební účast bývá opakovaně výrazně nižší než například u voleb do poslanecké sněmovny.

Zkrátka rušení výsledků voleb na základě zmiňovaných důkazů je balancováním na hraně, kde si lze dobře představit, jak přiklonění se na stranu neplatnosti voleb, tak i na stranu zamítnutí stížnosti a potvrzení volebních výsledků. Takže je možné, že i v této oblasti se budeme v budoucnosti setkávat u stejných kauz se zcela protichůdnými rozsudky. V českém soudnictví by to nebylo nic nového. Stačí připomenout spory o navracení majetku Kinského. V některých případech prý na něj nemá nárok, v jiných mu byl naopak vrácen. A to přesto, že mu byl zabaven úplně stejným způsobem.

autor: Petr Hartman
Spustit audio