Neobčané Kuvajtu se po sebevraždě mladíka hlásí o svá práva

Jsou to takzvaní bidúni. Bidún znamená v arabštině bez, v tomto případě tedy myšleno bez občanství. Německý list Süddeutsche Zeitung se ve své reportáži věnuje současným snahám těchto lidí získat alespoň nějaký právní status.

Umm Badrová zvedá rukáv a ukazuje jizvu velikosti desetihaléře na své paži. Zvuk pálící se cigarety, kterou o ni zhasl irácký voják, se ženě vryl do paměti. Po těle má celkem čtyři takové jizvy, jednu na stehně a dvě na intimních místech. I kdyby chtěla zapomenout na všechno, co pro Kuvajt obětovala, její tělo jí navždy bude připomínat události roku 1990.

Když tehdy do Kuvajtu vstoupily irácké jednotky, bylo Umm 35 let. Po invazi šířila protiirácké letáky a byla přistižena. Dočkala se mučení a potratila. „Bůh mě ale miluje,“ říká žena dnes. „Krvácela jsem tolik, že se mě štítili dokonce samotní vojáci,“ dodává se slzami v očích.

Lidé bez identity

Když se svět v srpnu 1990 dozvěděl o válce v Perském zálivu, stála už armáda iráckého diktátora Saddáma Husajna před hlavním městem Kuvajtu. Po téměř osmileté válce s Íránem byl Irák hluboce zadlužený a dělal si zálusk na příjmy z kuvajtské ropy. Rodina emíra Sabaha Ahmada Džábira Sabaha tehdy uprchla do Saudské Arábie. Umm Badrová ale v Kuvajtu zůstala.

Čtěte také

Arabské jaro před sedmi lety otřáslo Blízkým východem, z jeho nadějí nezůstalo téměř nic

Dnes žije v plechové boudě v jedné chudinské čtvrti západně od hlavního města. Pětašedesátiletá žena patří mezi 200 tisíc lidí v pouštním státu, kteří nemají státní občanství, právo na vzdělání, zdravotní péči, jistotu práce a jakékoliv vyhlídky do budoucna.

Většina z nich obývá oblast západně od metropole, jejíž obyvatelé rádi jezdí německými sportovními auty a bydlí ve vilách oplocených tak vysokými ploty, že jimi nelze prohlédnout do dvora.

Čtvrť bidúnů – lidí bez identity – je naopak plná natěsno postavených plechových chatrčí. Na stěnách jsou nápisy odkazující na bídnou situaci jejich obyvatel. „Jen počkej, svůj život začnu od začátku a z tebe udělám cizince, tak jako to bylo na začátku,“ stojí na jednom z nich. Tu a tam lze na chatrčích vidět kuvajtskou vlajku odkazující ke státu, jenž neuznává existenci části svého obyvatelstva a nejraději by takové lidi v zemi vůbec neměl.

Plané sliby

Süddeutsche Zeitung připomíná, že s těžkým osudem se tito lidé musejí potýkat zrovna v zemi, která díky příjmům z ropy patří k nejbohatším na světě. V Kuvajtu je běžné, že každý čerstvě oddaný pár dostane kus stavební parcely a že stát za své občany platí spotřebu energie. Kuvajťané se také těší bezplatné zdravotní péči a univerzitnímu vzdělání.

Čtěte také

Kuvajt je bohatý, a přesto se jeho občané dožadují změn

O takovém životě si ale mohl nechat jen zdát například Ájid Hammád Múdas. Sedmého července tento dvacetiletý mladík spáchal sebevraždu kvůli řadě neúspěšných pokusů získat práva. Svým činem oživil společenskou diskuzi o postavení bidúnů v Kuvajtu.

Rozčilení lidé bez občanství v reakci na tragickou událost uspořádali několik demonstrací. Kuvajtská média si znovu začala všímat bidúnů, kteří se poprvé hlasitě ozvali už v období arabského jara v roce 2011.

Úředníci kuvajtského parlamentu oznámili, že stát problematiku „nelegálních obyvatel“ vyřeší do konce srpna. Z vládních kruhů zazněla slova o udělování občanství. Nad tím ale pochybovačně kroutí Hadíl Burkajsová, jež dokumentuje porušování lidských práv ze strany kuvajtské vlády.

Přestože 38letá žena drží kuvajtské občanství, které jí zajišťuje ochranu, nejednou si za svou aktivitu vysloužila ústrky. Také proto od slibů vlády moc neočekává. „Během posledních dekád se život bidúnů jen a jen zhoršoval,“ říká Burkajsová.

Beduíni a přistěhovalci

Poté, co se Kuvajt v roce 1961 odpoutal od Velké Británie, zavedl emír Sabah dvouletou lhůtu na to, aby se každý obyvatel Kuvajtu povinně zaregistroval a tím získal občanství. Taková procedura ale byla problematická pro mnoho beduínů s nomádským způsobem života.

Čtěte také

Saúdská Arábie zavedla „daň z hříchu“. Cigarety hned skokově podražily

Řada z nich si o doklady nepožádala, protože občanství beduíni nepovažovali za potřebné, navíc neuměli číst a psát. Někteří si dokumenty zase nezvládli vyřídit kvůli stále se měnícímu místu pobytu.

Další skupinu bidúnů tvoří přistěhovalci, kteří do Kuvajtu přišli za lepším životem z okolních zemí jako Irák a Írán. Kuvajťané imigrantům i dnes vyčítají, že se zbavili původních pasů, aby si prý mohli užívat výhod bohaté ropné země.

Burkajsová ale takovým výtkám nerozumí. „Moji předkové do Kuvajtu přišli z Turecka a Íránu. Celý region zažil migrační vlny. Já jsem měla pouze to štěstí, že moji předkové se v Kuvajtu zaregistrovali,“ vysvětluje aktivistka.

Až do roku 1986 většina bidúnů pracovala v armádě nebo u policie. O rok později vláda ale rozhodla, že změní právní postavení neregistrovaných obyvatel. Tím se z nich stali nelegální přistěhovalci a pozbyli veškerá práva. Navíc většina bidúnů je šíitského původu. A po islámské revoluci v roce 1979 zasáhl Kuvajt strach z toho, že moc v zemi převezmou právě šiíté.

Komořané v Arábii

Příběh bidúnů ale není výhradně kuvajtskou záležitostí. Po objevení nalezišť ropy rostl na Arabském poloostrově blahobyt, obyvatelstvo se začalo stahovat do měst. Vlády si ale zároveň nevěděly rady, co dělat s kočovnými kmeny. Například ve Spojených arabských emirátech ještě v roce 2008 žilo několik desítek tisíc nomádů.

Aby jim tamní vláda nemusela poskytovat velkolepé sociální výhody, zaplatila stovky milionů eur ostrovnímu státu Komory, který nomádům poskytl cestovní pasy. Chudá země ležící v Indickém oceánu u břehů východní Afriky tak Emirátům zdánlivě pomohla vyřešit problém s neregistrovanými obyvateli.

Na celém světě ale žije asi deset milionů lidí bez cestovních dokumentů. O problém se zajímá OSN, která by ho chtěla vyřešit do roku 2024.

Umm Badrová ale ztratila veškerou naději. „Chci z Kuvajtu jednoduše pryč,“ říká. Prý si nedokáže představit, že potomci budou žít stejný život jako ona. „Žiju přitom v tak bohaté zemi. Nejde mi ale o kuvajtské peníze, ale o důstojnost,“ dodává Badrová pro list Süddeutsche Zeitung.