Nemohou se domluvit

Mnozí občané to vnímají s nevolí a reagují jednorázovým, velmi nelichotivým odsudkem těch údajně kompetentních činitelů. Možná si tím na chvíli uleví, ale to na věci nic nezmění. Což takhle zjistit, proč to je?

Taky jsem byl a jsem dosud členem týmů (anebo grémií, jak dnes rádi říkáme), náplní jejichž práce je dospět k rozhodnutím. Nezdar komunikace tam mohu pozorovat zblízka. Raději to popíšu na příkladu grémia, jehož členem už nejsem. Je jím česká část koordinační rady česko-německého diskusního fóra.

Bylo nás tam dvacet. Každý byl odjinud, představoval odlišný zájem, což je normální. Cosi důležitého však nenastalo. Těch dvacet lidí neobjevilo zájem společný. Grémium se nestalo týmem. Jakýsi sjednocovací proces tam časem proběhl, ale neúplně a podprahově, otevřeně se to neřeklo. Vykrystalizovala tam trojí snaha. Za prvé vytvořit diskusní fórum, za druhé hájit české národní zájmy a za třetí dosáhnout odškodnění postižených. Jejich představitelé se ale vzájemně neutralizovali, proto zvítězila snaha, proti níž se nedalo namítat, tedy odškodnění a zcela prohrála snaha, která měla být určující, tj. nastartovat dialog.

Zdá se, že tento zmetkovitý model funguje i jinde. Vytvoří se grémium, jehož členové neobjeví smysl jeho poslání, neboť každý tam reprezentuje pouze svou subjektivitu. Co pokládá za nejdůležitější, to si nechává pro sebe a prosazuje to pokoutně. Iniciativy jednotlivých členů se vzájemně nesčítají, nýbrž naopak odčítají a proto nemůže vzniknout tým.

O takovéto sešlosti platí přísloví o řetězu, který je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Nedávno to předvedla televizní rada. Anebo poslanecký klub ČSSD. Z doslechu vím, že takto funguje nejedno místní zastupitelstvo nebo učitelský sbor. Asi i nejedna správní či dozorčí rada. Jak jinak si vysvětlit, že i renomované bankovní domy naletěly docela primitivní podvodnické strategii? Hrozím se myšlenky, že by tak mohla fungovat třeba i vláda. Ale kdoví?

Má-li být tým skutečně dělným týmem, musí se shodnout na vědomí smyslu svého poslání. Příklad: v normální demokratické zemi se v parlamentu utkávají politické strany, každá ve jménu jiného zájmu, ale v něčem jsou zajedno. Třeba v zahraniční politice. Mají totiž jakési povědomí o tom, co je prospěch země.

Takové společné povědomí u nás, obávám se, zatím neexistuje. Že neexistuje mezistranicky, to dokládají prezidentské tanečky nebo způsob, jakým poslanci před časem sestavili televizní radu. Někde neexistují ani vnitrostranicky.

Veřejnost tuto mizérii nějak vnímá a reaguje na ní příslušnou náladou. Je rozladěna děním "nahoře". Ta bída naší politické reprezentace však bude trvat tak dlouho, dokud bude panovat i "dole", tedy v zastupitelstvech, radách, sborech, komisích a podobně. Zdá se, že zatím trvá, až na výjimky, tam i tam. Už dlouho mě znepokojuje otázka, zda jsou to začátečnické potíže a nebo setrvalý stav.