Německo je hegemonem Evropské unie: logicky

Tahle slova se od té doby mnohokrát potvrdila. Van Rompuy k překvapení mnohých není slabým prezidentem. Ale hospodářské reality prostě nikdo neodpáře.

Před vypuknutím finanční a hospodářské krize byla situace jiná. V Unii znělo mnoho hlasů, tradiční francouzsko-německý motor už nebyl tak silný. Přesto ještě dokázal fungovat na starém principu, který byl následující: Francouzi prosazují své politické cíle a Němci to platí. Teď se ale realita hodně změnila.

V době před krizí finanční trhy prakticky nerozlišovaly mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Spolek států platících eurem braly jako jeden blok. Řecko nebo Portugalsko si tak půjčovaly skoro stejně levně jako Německo. Úroky, které tyhle země musely platit investorům za své státní dluhopisy, se od těch německých skoro nelišily. S tuhle naprosto iracionální situací skoncovala krize a následná exploze státních dluhů. Vrátila se doba před vznikem eura, kdy byla německá marka referenčním bodem. Francouzský prezident Francois Mitterand tehdy německou pozici popsal takto: „Marka je německou atomovou zbraní.“ Dnes je situace podobná: Německo je opět výrazně silnější než všichni jeho partneři.

Rozdíly mezi tím, za kolik si půjčují Němci a třeba Řekové, Portugalci, Španělé nebo Irové prudce narostly. Není na tom nic divného: trh se vlastně jen opět začal chovat racionálně. Německu to ale dává obrovskou sílu a Berlín je jednoznačně dominantním aktérem při všech jednáních o nutných změnách ve fungování eurozóny.

To je samozřejmě velká změna. Hodně stránek papíru se popsalo o tom, jak Němci kvůli vině za druhou světovou válku skoro až přijali evropskou identitu. Německá politika se v době studené války řídila tímto heslem: Co je dobré pro Evropu, je dobré pro Německo. Dnes se pro změnu hodně píše o tom, jak v Německu dorostla nová generace, která se už nechce vracet k minulosti a jedná prostě podle toho, co vnímá jako německý národní zájem. Němci už prostě nechtějí být tím, kdo vždycky zaplatí účet a přimhouří oči i nad zjevným plýtváním. Je také jasné, že Německo se díky několika letům celkem razantních úspor postavilo na kolena poté, co se muselo vyrovnat s hospodářskou zátěží sjednocení.

To vše dává Němcům sebevědomí, které chtějí zužitkovat i v Evropě. Není na tom nic špatného: stesky na to, že Německo už není povolným evropským plátcem jsou jen tlachy intelektuálů. A na druhou stranu, německý přerod ani neukazuje na žádné nebezpečí. Řeči, že je tady podobnost s koncem Výmarské republiky a posléze s nacismem s jeho teorií hospodářské dominance nad střední a jihovýchodní Evropou jsou jen strašením.

Na jedno „ale“ nicméně ve skvělé studii upozornil Wolfgang Proissl. Tenhle analytický novinář z deníku Financial Times Deutschland ji napsal pro bruselský think tank Bruegel. Německo je jasně nejsilnější zemí Unie a bez něj se není možné dobrat žádného řešení, jak teď ukázala jednání o pomoci Řecku i o záchranném balíku pro celou eurozónu. Jenže Němci nevědí, kam by se integrace měla ubírat a jakou Evropskou unii chtějí mít. To samozřejmě není automaticky špatně. Doba bombastických konceptů ve stylu evropské ústavy už naštěstí pominula. Jisté komplikace to ale přináší z čistě praktického hlediska.

Krize ukázala, že společná evropská měna stojí na velmi vratkých základech. Změny ve fungování eurozóny jsou nutné. Odhlédněme teď na chvíli od toho, že čistě technicky vzato by byla nejlepším řešením fiskální unie, ale její vznik je naprosto nemožný a není ani žádoucí. Jasné je však jedno: pravidla pro fungování eurozóny se určitě změní. A tady je na Němcích, aby udali tón. Jenže za tím nepřišli s ničím jiným než se zpřísněním sankcí za tvorbu nadměrných deficitů. To jednak nemůže stačit a jednak Unie už podobná pravidla má, jen je nikdo nebral vážně. Z Berlína bychom proto potřebovali slyšet něco víc. Jenže ani přímo v německém hlavním městě o tom nemají jasno.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Tahle slova se od té doby mnohokrát potvrdila. Van Rompuy k překvapení mnohých není slabým prezidentem. Ale hospodářské reality prostě nikdo neodpáře.

Před vypuknutím finanční a hospodářské krize byla situace jiná. V Unii znělo mnoho hlasů, tradiční francouzsko-německý motor už nebyl tak silný. Přesto ještě dokázal fungovat na starém principu, který byl následující: Francouzi prosazují své politické cíle a Němci to platí. Teď se ale realita hodně změnila.

V době před krizí finanční trhy prakticky nerozlišovaly mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Spolek států platících eurem braly jako jeden blok. Řecko nebo Portugalsko si tak půjčovaly skoro stejně levně jako Německo. Úroky, které tyhle země musely platit investorům za své státní dluhopisy, se od těch německých skoro nelišily. S tuhle naprosto iracionální situací skoncovala krize a následná exploze státních dluhů. Vrátila se doba před vznikem eura, kdy byla německá marka referenčním bodem. Francouzský prezident Francois Mitterand tehdy německou pozici popsal takto: „Marka je německou atomovou zbraní.“ Dnes je situace podobná: Německo je opět výrazně silnější než všichni jeho partneři.

Rozdíly mezi tím, za kolik si půjčují Němci a třeba Řekové, Portugalci, Španělé nebo Irové prudce narostly. Není na tom nic divného: trh se vlastně jen opět začal chovat racionálně. Německu to ale dává obrovskou sílu a Berlín je jednoznačně dominantním aktérem při všech jednáních o nutných změnách ve fungování eurozóny.

To je samozřejmě velká změna. Hodně stránek papíru se popsalo o tom, jak Němci kvůli vině za druhou světovou válku skoro až přijali evropskou identitu. Německá politika se v době studené války řídila tímto heslem: Co je dobré pro Evropu, je dobré pro Německo. Dnes se pro změnu hodně píše o tom, jak v Německu dorostla nová generace, která se už nechce vracet k minulosti a jedná prostě podle toho, co vnímá jako německý národní zájem. Němci už prostě nechtějí být tím, kdo vždycky zaplatí účet a přimhouří oči i nad zjevným plýtváním. Je také jasné, že Německo se díky několika letům celkem razantních úspor postavilo na kolena poté, co se muselo vyrovnat s hospodářskou zátěží sjednocení.

To vše dává Němcům sebevědomí, které chtějí zužitkovat i v Evropě. Není na tom nic špatného: stesky na to, že Německo už není povolným evropským plátcem jsou jen tlachy intelektuálů. A na druhou stranu, německý přerod ani neukazuje na žádné nebezpečí. Řeči, že je tady podobnost s koncem Výmarské republiky a posléze s nacismem s jeho teorií hospodářské dominance nad střední a jihovýchodní Evropou jsou jen strašením.

Na jedno „ale“ nicméně ve skvělé studii upozornil Wolfgang Proissl. Tenhle analytický novinář z deníku Financial Times Deutschland ji napsal pro bruselský think tank Bruegel. Německo je jasně nejsilnější zemí Unie a bez něj se není možné dobrat žádného řešení, jak teď ukázala jednání o pomoci Řecku i o záchranném balíku pro celou eurozónu. Jenže Němci nevědí, kam by se integrace měla ubírat a jakou Evropskou unii chtějí mít. To samozřejmě není automaticky špatně. Doba bombastických konceptů ve stylu evropské ústavy už naštěstí pominula. Jisté komplikace to ale přináší z čistě praktického hlediska.

Krize ukázala, že společná evropská měna stojí na velmi vratkých základech. Změny ve fungování eurozóny jsou nutné. Odhlédněme teď na chvíli od toho, že čistě technicky vzato by byla nejlepším řešením fiskální unie, ale její vznik je naprosto nemožný a není ani žádoucí. Jasné je však jedno: pravidla pro fungování eurozóny se určitě změní. A tady je na Němcích, aby udali tón. Jenže za tím nepřišli s ničím jiným než se zpřísněním sankcí za tvorbu nadměrných deficitů. To jednak nemůže stačit a jednak Unie už podobná pravidla má, jen je nikdo nebral vážně. Z Berlína bychom proto potřebovali slyšet něco víc. Jenže ani přímo v německém hlavním městě o tom nemají jasno.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.