Nelehký život sportovkyň v muslimském světě
Jít si zakopat do kulatého nesmyslu, to je běžná součást života milionů, nebo spíše stamilionů lidí na celém světě, i když jde většinou o muže. Na mnoha místech světa hrají fotbal rády i ženy, ale nemají to vždy jednoduché. O jednom takovém týmu podává zprávu agentura AP. Jde o hráčky ze Spojených arabských emirátů, kde relativně malá četnost trávníků není tím největším problémem.
Ženské hráčky fotbalu zde čelí tak velkému tlaku společnosti i svých rodin, že mnohdy hrají zcela v utajení. Útokům čelí dokonce i na Facebooku, kde sdílí s ostatními dívkami a ženami zážitky s úspěšných mačů. Jeden takový sehrály docela nedávno, což jim vlastně způsobilo problém, protože se o nich začalo mluvit. Šlo o mezinárodní zápas s Jordánskem, kde jsou sportující ženy vystaveny mnohem menšímu tlaku. Přesto tamní hráčky podlehly svým soupeřkám z Emirátů 0:1.
Muslimský svět sportující ženy nepřijímá snadno. A přesto se muslimky rozhodly sportovat v téměř všech zemích, od Indonésie po Maroko. V Turecku vznikají fotbalové ligy, v Afghánistánu dokonce kluby boxu, v Íránu existují ragbyová družstva. Změnu lze doložit i statisticky. Olympiády v Pekingu se roku 2008 zúčastnilo 150 muslimských atletek, což byl rekord a pětinásobek ve srovnání s hrami v Soulu v roce 1988.
Kulturní zvyky a náboženské představy o tom, co je pro ženy vhodné, situaci sportujícím muslimkám neusnadňují. Saúdská Arábie například ženám účast na olympijských hrách zakazuje, konzervativní kuvajtští poslanci přivítali fotbalistky vracející se z asijského turnaje ostrou kritikou za nemravnost. Irácký zápasnický tým se loni rozpadl, protože jeho členkám hrozily smrtí náboženští fanatici.
Fotbalový tým Emirátů obvykle nastupuje v pevně uvázaném šátku, legínách a triku s dlouhými rukávy. Ani to není z hlediska mnoha konzervativních muslimů dostatečně zakrývající oděv. Tým, který vznikl roku 2004, však svou hru míní vážně. Před dvěma lety najal australskou trenérku, která zavedla pravidelné tréninky, zápasy se soupeřkami a zájezdy do Evropy.
Právě zmíněná výhra hráček Emirátů nad Jordánskem udělala z hráček celebrity. Vláda jim dokonce zajistila tréninkové hřiště poblíž mužského stadionu, ale trenérka má potíže. Na tréninky někdy dorazí jen jedna nebo dvě hráčky. Zatímco v zemích jako Japonsko nebo Austrálie se národní týmy vybírají ze stovek zájemkyň, v Emirátech je ochotno najít si čas na práci i na fotbal jen 20 žen. Většina hráček studuje nebo pracuje u policie a v bankách.
Hlavním důvodem jsou však kulturní předsudky, které ovládají většinu obyvatel emirátů. Lidé se bojí, že jejich dcery budou při fotbalu moc odhalené. Jedna z hráček musela například odejít z týmu, protože jí hru zakázala rodina, když ji viděla při zápase s odhalenými vlasy. S jinou zas přestal mluvit otec, další měsíc netrénovala, protože jinak tolerantní rodiče byli zaplaveni stížnostmi přátel a příbuzných.
25letá policistka Najla Ibráhímová, jedna z brankářek, však odolala veškerému nátlaku. "Řekla jsem rodičům, že bez fotbalu prostě nemohu žít. Byla jsem v takové depresi, že jsem nemohla chodit ani do práce." Rodiče nakonec ustoupili, ale na její zápasy nechodí, aby to nevypadalo, že dceru podporují. "Ale já vím, že ve skrytu duše by velmi rádi přišli a podívali se, jak hraju," říká Najla. Opřít se může i o názor z nejvyšších kruhů. Dubajský emír Muhammad bin Rašíd Maktúm a jeho žena Haja ženský sport propagují a dvě jejich dcery se zúčastnily pekingské olympiády.
