Neklidné Náměstí nebeského míru

Příběh Číny ilustruje dnes nejenom tento základní fakt, ale jsou na něm vidět také konečná stadia stranických struktur, sloužících ideologii "do posledního dechu". Podobně, jako tomu bylo kdysi u nás, většina čínských komunistů v žádný komunismus dávno nevěří, naopak (inspirována soudruhy v zahraničí) spíše čeká na vhodnou příležitost, aby se z nich stali úspěšní privatizéři a podnikatelé.

Než se ale vylíhne nový systém, ideologická skořápka zůstává tvrdá, nebo alespoň působí takovým dojmem. Prakticky se to projevuje například v tom, že smutný osud studentů, zmasakrovaných před patnácti lety na Náměstí nebeského klidu, je dodnes naprosté tabu. Mlčení panuje nejenom na veřejnosti, ale mnohdy i v soukromí, pokud lidé mluví s neznámou osobou.

Vyznívá to trochu paradoxně, když si uvědomíme, jakými změnami v ekonomické oblasti říše středu prochází. Hospodářský růst by ale neměl nikoho zmást, neboť Čína zatím svobodná není. Úvahy tamních představitelů o "hladkém přistání" či o tom, že Čína je prostě jiná než západní svět, jsou pouze dýmovou clonou, jež má odvést pozornost od klíčového problému. Myslí si to alespoň domácí a exiloví disidenti, kteří jsou tvrdě pronásledováni.

Dodnes není jasné, kolik studentů vlastně přišlo při masakru o život. Oficiální zdroje se tváří, jako kdyby existovala pouze malá násobilka a počítání do sta. Neoficiální zdroje mluví o mnoha stech až několika tisících obětí. Jisté je ale jedno: tato tragická událost historii neunikne. Jednou se všechno dostane na světlo světa. Mimochodem, neuvěřitelně cynicky působí například drobný historický fakt, že když se setkal se zástupci studentů premiér Li Pcheng, omlouval se jim za 5-minutové zpoždění. Slušnost věru nevídaná.

Jedním z hlavních důvodů, proč je na krvavé události zatím uvaleno striktní embargo, je osoba dosud nejvlivnějšího čínského politika. Jmenuje se Ťjang Ce-min. Tento člověk právě na potlačení studentského hnutí založil svou kariéru. V průběhu událostí a krátce po nich se mu podařilo svrhnout šéfa strany, který se postavil proti vyhlášení výjimečného stavu. Ťjang Ce-min se dostal na jeho místo a po pár letech se stal také prezidentem.

V roce 2002 sice odevzdal nejvyšší stranickou i státní funkci svému nástupci Chu Tin-tchaovi, ponechal si ale veledůležité předsedání vojenskému výboru, čímž zůstaly klíčové páky v jeho rukách. Navíc jeho lidé mají zásadní vliv v Ústředním výboru strany a rozhodují o oficiální propagandě. Není se tedy čemu divit, že k patnáctému výročí vyfabrikovali filmový dokument, který se snaží přesvědčit o zjevném nesmyslu, že poslat tanky na studenty byla nutnost v zájmu zachování stability Číny.

Ani tento dokument se ovšem pro jistotu veřejně nepromítá. Povinně ho musely shlédnout pouze hlavní stranické kádry, aby neztratily orientaci v komplikovaném světě. Dá se tedy očekávat, že tabu ohledně Náměstí nebeského klidu bude ještě chvíli platit - zřejmě až do smrti Ťjang Ce-mina, který má za dva roky na krku osmdesátku.

Ani potom to zřejmě historici v říši středu nebudou mít lehké, je ale možné, že poměry se přece jen začnou uvolňovat. Všeobecně se předpokládá, že nynější prezident Chu Tin-tchao by dal celému procesu zřejmě zelenou, kdyby si to mohl dovolit. Jeho vliv má ale svoje mantinely. Kromě toho nikdo přesně neví, co se za jeho nehybnou tváří vlastně skrývá. Se svými myšlenkami a pocity se totiž nikomu nesvěřuje.

Organizace, sledující porušování lidských práv v Číně žádají propuštění politických vězňů. Tvrdí, že za mřížemi je nejméně 24 bývalých účastníků studentských demonstrací. Pozoruhodné je, že někteří z nich dali přednost vězení před odchodem do zahraničí. Bývalí studentští vůdci jsou dnes dospělí lidé v nejlepších letech a dodnes vytvářejí povědomí společného hnutí. Někteří se dali v exilu na politickou dráhu, jiní se obrátili ke křesťanství a tvrdí, že Čínu může změnit pouze duchovní obnova. Všichni dnes ale znají podstatu komunistické moci. Pocítili ji totiž na vlastní kůži.