Nejsou nikde - peníze

Avšak, popořadě: Zase jednou po pěti letech hrozí železniční odboráři stávkou. Podle šéfa Odborového sdružení železničářů stávka "stoprocentně" bude, nejpozději prý do měsíce. Odboráři chtějí protestovat zejména proti snižování počtu pracovníků. Snižování počtu pracovníků však, tvrdí mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský pokračuje podle plánu.

Železniční odborářský pes je zakopán spíše jinde. Vztahy mezi drahami jako zaměstnavatelem a jejími zaměstnanci se dosud řídí striktně dle zákoníku práce. To by chtěla všemožná železniční odborářská sdružení změnit a dohodnout se s vedením drah na kolektivní smlouvě. Tu se však zatím nepodařilo dojednat, najmě proto, že k ní dosud odmítla přistoupit odborářská profesní skupina, zvaná Federace strojvůdců.

Inu, se strojvůdci máme v téhle zemi nějak setrvalou potíž, i když ti na dráze mají skutečné a skutečně jiné starosti, než jaké se vyskytují v oblasti řízení státu...

Odborový svaz železničářů viní z neuzavření smlouvy právě strojvedoucí a jejich odborovou organizaci, neb jejím setrvalým postojem ke (pro ně až ne tak výhodné) kolektivní smlouvě - tvrdí Duškovo sdružení - přicházejí všichni železničáři o peníze, paradoxně pak nejvíc právě strojvedoucí. Ti by chtěli mít v kolektivní smlouvě zakotven příplatek podle jejich představ, které se liší od představ vedení. Do měsíce se tedy možná země ani nehne, tedy - na železničních kolejích.

Je to celé trochu směšné, neb se tu o zvýšení platů bije státem dotovaná prodělečná obrinstituce, zatímco v mimostátním sektoru mají zaměstnanci často potíže už jen ve chvíli, kdy by na pracovišti chtěli založit, zákonem jim zaručenou, odborovou organizaci. Co takhle ty dráhy, pěkně odborářům pod rukou, prodat - ať se lépe než stát o ně stará skutečný a odpovědný vlastník?

Peníze nejsou, už tradičně a tradičně poměrně nepochopitelně, ve zdravotnictví. A tak přišla ministryně Milada Emmerová, místo už několik let očekávané reformy resortu, s nápadem, aby pojišťovny přestaly (podle ní) plýtvat na zbytečnosti a zarazily přispívání na různé léky, např. ženám na antikoncepci, na dětské ozdravné pobyty u moře či na brýlové obroučky.

V principu jde o to, že tyhle - řekněme - výhody, v případě, že by zanikly, největší pojišťovně - tedy VZP - by přinesly úspory kolem 110 miliónů ročně, zatímco - což je ta horší strána onoho nápadu - menší pojišťovny by přišli o hřiště, na kterém mohou VZP konkurovat a hrát (podobnými výhodami) o přízeň pojištěnců.

Problém je - podobně jako u drah - zase někde jinde. Řada odborníků se shoduje na tom, že největší část peněz odtéká v podstatě zbytečnými platbami (tedy doplácením pojišťoven) na léky, které nestojí mnoho, ale jsou dotovány a užívány (popřípadě zneužívány či vyhozeny) v obrovských množstvích - jména: paralen, anopyrin, ibalgin a podobně.

Takové léky by si mohli pacienti nejspíš bez větších problémů koupit sami a tak by zbylo o trochu víc třeba na ty tzv. "drahé pacienty" se závažnými chorobami, jejichž další příjem se před pár dny VZP pokusila lékařům dokonce zakázat.

Zádrhel je v tom, že VZP nerozhoduje jaké léky budou hrazeny ze zdravotního pojištění. O tom rozhoduje ministerstvo zdravotnictví. A o tom, co rozhoduje ministerstvo zdravotnictví ohledně léků, hrazených z pojištění, se nejen mně, ale asi nikomu vůbec nechce spekulovat. Až třeba povede resort zdravotnictví přímo nějaký farmaceutický koncern budeme možná o tom vědět více....

A do třetice - peníze se tradičně nedaří vymoci státu na tradičním dlužníkovi, totiž na Ruské federaci. Na rozdíl od drah a zdravotnictví, kde se hraje se skutečnými penězi, si v oblasti zahraničních, hlavně ruských dluhů, umí stát poradit a vypomoci starým dobrým výměnným obchodem. Proto musíme za úspěch považovat, že do republiky dorazily první tři ruské bitevní vrtulníky Mi -24 (exportní název Mi - 35), které Rusko posílá místo peněz v rámci deblokace českého dluhu.

Škoda, že se analogicky nemůže nabídnout strojvůdcům příspěvek v tabletách ibalginu a nemocné léčit projížďkou vlakem...