Nečekané "dvojvládí" komplikuje v Británii předávání moci premiérem Blairem Gordonu Brownovi

Ať už šlo o jednání s prezidentem Bushem v Bílém domě nebo v kongresu, pozorovatelé připomínali, že Blair je mnohem populárnější ve Spojených státech než doma. Je tam vnímán coby spolehlivý spojenec, kterého president Bush nazval "mužem, jehož slovo můžete zanést do banky", na což Blair opáčil, že Bushe považuje za přímého člověka, který stojí za tím, co řekne a je rozhodným vůdcem. Někteří experti se domnívají, že Blairovi se mezi jiným podařilo přemluvit Bushe k tomu, aby podpořil mezinárodní snížení emisí skleníkových plynů, což by měla projednávat schůzka představitelů zemí skupiny G8 v červnu.

Jak známo, důvodem Blairovy obliby v Americe je také skutečnost, že jeho postoj k nynější mezinárodní vojenské misi v Iráku se příliš neliší od toho, který zastává prezident Bush. V tom je také podporován například australským premiér Howardem a nyní, údajně po letech nesouhlasu, i německou kancléřkou Merkelovou a novým francouzským prezidentem Sarkozym. Jeho i jejich stanoviskem je, že bez ohledu na různící se ocenění spojenecké invaze, která vše začala a následné nedostatečné připravenosti na obnovu země, vojenská mise má nyní mandát Spojených národů. Odchod vojsk mezinárodního společenství z Iráku by tedy jen posílil mezinárodní islamistický terorismus, jehož ideologové se zoufale snaží o to, aby někde - pokud možno v sídle bývalého kalifátu -- vytvořili svůj fanatický protizápadní stát, ne nepodobný bývalému genocidnímu režimu Talibánu v Afghánistánu. Blair to ostatně vyjádřuje tak, že podpora Americe v Iráku i v Afghánistánu není formulována tím, že "Amerika to chce a my se tak musíme přidat", ale tak, že "útok na Ameriku 11. září byl útokem extrémistů na všechny z nás a probuzením ze spánku". Odstranění režimů Talibánu a Saddáma Hussejna bylo tedy absolutní nutností, obranou demokratického světa před novou zpátečnickou totalitou, která by bez oněch zásahů přímo u pramene nyní mohla být vyzbrojena zbraněmi hromadného ničení, nejen těmi Saddámovými bakteriologickými. O to vše se nyní snaží i režim ajatoláhů v Iránu, který podporuje a vyzbrojuje šiitské milice v Iráku, Hamas a Hizbollah na palestínských územích a v Libanonu a také nejnověji zřejmě i zbytky Talibánců v Afghánistánu. Skutečnost, že Gordon Brown podporoval Blairovu politiku a že v jeho šlépějích bude zřejmě pokračovat, ovšem stále více zneklidňuje některé politické kruhy, zejména ty, které doufaly, že tomu tak nebude a snažily se odchod Blaira všelijak urychlovat. Jsou mezi nimi jak krajní trockistická levice -- jejíž někteří vůdcové dokonce vidí v terroristech a jejich ideologii spojence v boji proti demokracii -- tak i zastánci mnichovanského appeasmentu mezi liberály i na pravici politického spektra. Blairův designovaný nástupce Gordon Brown to rozhodně nebude mít lehké, i když - jak už řečeno - se mu co do pokračování politiky spojenectví s Amerikou zjevně dostane více mezinárodní podpory než Blairovi a to i z Paříže a Berlína.

Blairova cesta do Ameriky byla ovšem v domácí britské politice přebita neočekávaným krokem, který nyní ztěžuje život nejen Blairovi, ale i jeho nástupci Gordonu Brownovi. Nominace vnitrostranického oponenta proti Brownovi, který by reprezentoval levicové křídlo strany, které často s podporou některých médií vystupuje coby silná alternativa vůči Blairově a Brownově politice středu, totiž selhala na tom, že žádnému z kandidátů se nepodařilo získat potřebných 45 hlasů vlastních poslanců. Navíc, poslanci začali veřejně deklarovat, že ve stranických volbách hodlají podporovat Browna a tak už minulý čtvrtek se pro něho takto vyslovilo 313 poslanců z celkového počtu 353. To znamená, že médii často přeceňovaná skalní, většinou trockistická levice strany tedy ve skutečnosti čítá pouhé čtyři desítky poslanců, plus několik málo odborových vůdců, kteří ovšem volbu už zjevně nemohou zvrátit.

Deklarování podpory poslanců strany Brownovi znamená především také to, že on už nyní -- více než měsíc před oficiální volbou -- nemá ve vlastní straně žádného oponenta, je už vlastně korunován a má tedy vůdcovství strany i premiérský post stoprocentně zajištěny. To ovšem je podle většiny pozorovatelů spíše nevýhoda, neboť je už nyní dotazován na stanoviska k tomu či onomu problému a očekává se od něho konkrétně zformulovaný vlastní postoj, pokud možno odlišující se od Blairova. Pro toho je situace ještě horší, neb poslední měsíc bude -- místo neochvějného vládnutí do poslední chvíle -- muset některé kroky, postoje a stanoviska se svým nástupcem v zájmu kontinuity vládní politiky úzce konzultovat a koordinovat a podle řady poslanců by jej měl brát sebou na důležitá mezinárodní jednání, například v Bruselu. To dokonce někteří poslanci prosazovali v uplynulých dnech v parlamentě, zatímco vůdce konzervativců David Cameron poukazoval na to, že zemi vede "mrtvá vláda", jejíž předseda bude nyní trávit měsíc na turné na rozloučenou místo toho, aby řídil zemi

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .