Nebylo už té reformní rétoriky příliš?

Je zajímavé, že pro velkou koalici, to znamená pro spolupráci ODS a ČSSD na vládní úrovni, u nás horují především politikové a komentátoři z okruhu ČSSD a pak ti politikové z ODS, kteří už nechtějí riskovat své těžce vydobyté posty. Používají přitom možná záměrně, možná nevědomky politickou iluzi, že tímto způsobem může vzniknout koalice, schopná provádět reformy.

Mirek Topolánek dokonce mluví o možnosti hluboce proreformní vlády. Je to ovšem pouze iluze, že obě dvě velké strany chtějí spolu provádět zásadní reformy a - pokud získají vládní většinu - budou se snažit na nich dohodnout a provádět je. Nic není tak daleko od pravdy, jako tento předpoklad! Každá skutečná a důsledná reforma totiž spočívá na nějaké hlubší filosofii člověka, společnosti a hodnot, podle kterých by měl být život uspořádán. Je samozřejmě představitelná i reforma jako čistě technicisticky a byrokraticky řízený proces, směřující k nějakému konkrétnímu, časově limitovanému cíli, bez širšího společenského kontextu, ale o tento typ mě nyní nejde. Vezměme si například důchodovou reformu.

Představa ČSSD je taková, že stát má mít na to, aby stále mohl vyplácet stejné nebo dokonce vyšší důchody. K tomuto cíli pak může vést několik tzv.reformních cest. Názor ODS je diametrálně odlišný, vychází z představy, že každý člověk si musí na důchod individuálně spořit, protože to, co jednou dostane od státu, bude malý a zcela nedostatečný důchod. Jedna strana tedy vychází z představy, že pobírání důchodů zůstane v podstatě věcí státu a je hlavně na něm, jak to zařídí, aby na to stále měl, zatímco druhá strana chce výši důchodu učinit záležitostí zodpovědných individuí. Jsou to dvě zcela odlišné filosofie člověka a státu. Na straně ČSSD je to hlavně stát a jeho přerozdělovací aktivity, který hraje a má hrát i do budoucnosti klíčovou roli, zatímco pro ODS je to především aktivní, výkonný a zodpovědný člověk. To přece nelze sloučit v nějakém, jak by řekl předseda Topolánek, hlubokém kompromisu.

Dohodnout se mohou tak nanejvýš na zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu, která ovšem ponechá stranou tak důležitou okolnost, že většina firem nechce zaměstnávat lidi nad 50 let. A co by pak měli dotyční lidé dělat zbývajících třeba 15 let do důchodu? Logicky tím vznikne problém chudoby ve stáří, který bude vyžadovat další reformy atd..

Podívejme pro názorný příklad do soudního Německa, kde velká koalice křesťanských demokratů a socialistů právě slaví roční výročí. Veřejností je hodnocena špatně, protože se vyznačuje především neustálými spory, hádkami a malými výsledky. Hodnocení by bylo ještě horší, kdyby se hospodářství trochu nezlepšovalo a nezaměstnanost neklesala. S tím ovšem činnost vlády nemá mnoho společného, to jsou procesy, které by probíhaly stejně, i kdyby ve vládě byly jiné politické strany. Některé reformy se uskutečnily, ale o jejich efektu se Němci přesvědčí až za několik let. V těchto dnech přijme Spolkový sněm rozpočet na příští rok a je třeba uznat, že to bude po dlouhé vládě socialistů poprvé rozpočet, který bude respektovat kritéria Evropské unie i samotné německé ústavy.

Jak se to můře vládní koalici podařit? Především proto, že zvýší státní příjmy díky zvýšení DPH ze 16 na 19%. Jinými slovy, vzala všem občanům Německa něco peněz z jejich rozpočtů a nasypala je do svého rozpočtu. Tedy skutečně typický reformní krok. Tyto skutečnosti se odrážejí zajímavým způsobem v internetových debatách německých občanů na téma reformních kroků vlády. Především je tu na rozdíl od nás poměrně rozsáhle zpochybňován sám pojem reformy, reformních kroků či reformních programů. Většina diskutujících občanů pokládá tyto pojmy už jen za mýtus, který používají ti, co jsou u vlády, aby nějak zakryli svou neschopnost a nezpůsobilost efektivně vládnout v zájmu občanů. Podle nich jsou všechny tzv.reformy jen zásahy do rodinných rozpočtů v zájmu sanování veřejných rozpočtů, které jsou ve velmi špatném stavu díky chybám politiků. Všem reformám prý předchází hlavně špatné vládnutí, které plýtvá veřejnými prostředky na nejrůznější účely a ve svém výsledném efektu neznamená pro většinu občanů žádné podstatné zvýšení jejich kvality života.

Reformám také předchází špatné vládnutí, které nedokáže včas a odpovědně reagovat na nejdůležitější světové trendy, jaké například přináší globalizace výroby a obchodu, stárnutí populace v Evropě, větší zátěž zdravotních systémů v důsledku nových a komplikovanějších onemocnění, zhoršování kvality životního prostředí atd. Všechno to sebou nese stále vyšší požadavky na státní výdaje a vlády pak hledají cesty, jak se k těmto větším prostředkům dostat a říkají tomu reformní programy. Všechny přitom míří na jeden cíl: na peněženky prostých lidí. Tolik asi názory německých občanů. Otto von Habsburk vždy říkal, že rána v peněžence ještě nikoho nezabila. Má pravdu v tom smyslu, že je lépe udělat díry do peněženek než připustit, aby vypukly skutečné sociální bouře, v nichž se udělají díry i do nějakých hlav. Na druhou stranu se nacházíme už v 21.století, kdy by bylo možné očekávat, že kvalita vládnutí bude na odpovídající úrovni.

Nic z toho, co se odehrává kolem nás nezačalo včera, není nějakým zásadně novým trendem, na který jsme nemohli být připraveni. Žádné revoluce přitom nehrozí, hrozí spíše úpadek víry ve schopnosti demokracie řešit aktuální problémy. Klesá důvěra v politiku a v politické strany. A neustálé řeči o nových a nových reformách, na nichž se politikové dohadují, tento stav jenom zhoršují. Jenom si představme, kdyby se slovo reforma vyškrtlo ze slovníků, co by pak z politických proslovů zůstalo? Ztratily by veškerý obsah, ale možná by to donutilo politiky mluvit konečně konkrétně a přesně popsat problém, který chtějí řešit a způsob, jak ho chtějí řešit. Netvrdím, že nejsou potřeba reformy, dokonce všichni víme, o jaké reformy by mělo jít, ale na druhou stranu je skutečností, že se o reformách hlavně vedou řeči a skutek utekl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .