Neblahá dědictví Srpna 1968

Elegický sled našich nezdarů začíná kostnickou hranicí, pokračuje Bílou Horou a dalšími maléry, na něž se už nepamatujeme, protože nám je výuka dějepisu nepřipomněla. Končí zatím třemi "osmičkami" dvacátého století (Mnichov, únor, srpen). Společnou pointou je výčitka s důrazem na nepřátelskou přesilu, jíž musel národ podlehnout. Jen neradi vnímáme podíl, jaký mělo na těch karambolech selhání našich národních elit. A už vůbec si nepřipouštíme, že i při neodvratné porážce záleží na způsobu, jakým je posléze přijata.

I když mě k tomu kalendář nemá, k srpnovému výročí se vrátím. Bylo ale něco předtím a bylo něco potom. Připomenutí sovětského vpádu i sympatického týden trvajícího celonárodního vzdoru by nemělo zastřít fakt, že slovo "celonárodní" je tu jistou nadsázkou. Iniciativa, pro niž máme jiskřivý název "Pražské jaro", měla své upřímné nositele i obrovskou mediální odezvu. Také ale narážela na setrvačný, dokonce uvědomělý odpor. To potvrdí každý, kdo měl možnost srovnat tehdejší atmosféru v několika velkých městech a všude jinde. "Pražské jaro" bylo i naším vnitřním konfliktem. Mocenskopolitickým, sociálním, psychologickým.

Nebylo pro každého snadné připustit, že Sovětský svaz, vítěz nad nacismem, může být nepřítelem našich "národních zájmů"(jak by se dnes řeklo). Po srpnovém šoku a zejména po potlačení spontánních protestů o rok později dostavila otupělost. - Jedině tou otupělostí si dokážu vysvětlit, jak je možné, že je určitá frakce ČSSD schopna i dnes hrát s ruskou imperiální kartou. Že si do Lidového domu pozve putinovského papaláše, aby řekl, jak je třeba smýšlet o "radaru" v brdských lesích.

Sovětský zásah v srpnu 1968 vidím i v další souvislosti. Bylo to pokoření všech těch, kdo chtěli volněji dýchat. Zda byli v národě většinou nebo menšinou, to si netroufám posoudit. Významnější je však mocensky vynucené smíření se s tím pokořením. Kdo nepamatuje dusno tzv. normalizace, ten se do toho vciťuje nesnadno.

Na rozdíl od padesátých let nenásledovala série monstrprocesů, nýbrž hromadné čistky. Nejdříve byli prověřeni ti, kteří pak prověřovali dál. Prověřovalo se až na úroveň mistrů ve fabrikách a vedoucích místních lidových knihoven. Nepsaný, ale důsledně uplatňovaný zákaz výkonu povolání dolehl i na děti postižených. Nastal rapidní pokles kulturní úrovně zejména v médiích a školství. Vynucené sebekritiky některých známých osobností depresi prohlubovaly. Zavládl strach, který však byl ocukrován odstupňovanými možnostmi privátního komfortu.

Společnost přijala porážku Pražského jara jako nezvratný fakt. Až na kroužky důvěrných přátel se o ní přestalo mluvit. Veřejnost se začala chovat, jako by se nic nestalo. Nedovedu odlišit, kolik v tom bylo pocitu bezmoci a z něj plynoucí rezignace a kolik oportunní snahy zabydlet se v nových poměrech či dokonce z nich těžit. Pro mě coby pamětníka jsou směrodatné tři okolnosti.

Tehdy, v 70. letech, se začaly masově šířit projevy demoralizace, především únik do soukromí a korupce. - Ti, kdo se nehodlali smířit (tedy příští disent), zůstali izolováni. Bylo to dílo estébácké a kádrovácké represe, ale často jsem vídal, že lidé o iniciativách těchto menšin raději nechtěli vědět. - A za třetí: rodiče o vzepětí roku 1968 a o jeho porážce nemluvili se svými dětmi. Aby jim nekomplikovali život. Došlo k přerušení kolektivní paměti národa. Dodnes si to ověřuji u řady svých studentů. Pro ilustraci uvedu zážitek z letošní dovolené.

Vypravil jsem se s vnukem do lesů. Potkali jsme skupinu teenagerů. Hráli bojovou hru a měli řešit tento úkol: na stromě byla tabule s různými letopočty a oni měli uvést, co se tehdy stalo. Požádali mě, seniora, ať jim pomohu. Leccos znali, např. rok Husova upálení. Dokonce i rok vydání Zlaté buly sicilské. Byl tam i letopočet 1968. Nevěděli si s ním rady.

Lze tomu rozumět. Veřejnost přijala nejen porážku "Pražského jara" (nic jiného jí nezbývalo), ale i následnou duchovní demobilizaci, a to za mísu čočovice skromného komfortu. Mluvit o tom s dětmi se rodičům a prarodičům nechtělo. A učitelům asi taky ne.

Přerušení kolektivní paměti národa neznamená jen bezradnost nad nějakým letopočtem. Je to i nepředání životní zkušenosti, tradice, mravů, hodnot, tedy vzdělanosti v širším slova smyslu. Včetně kultury mezilidských vztahů a komunikace. Důsledek toho nepředání si troufám nazvat barbarizací. Rodiče přestali umět vychovávat, učitelé učit, odpovědní činitelé odvykli odpovědnosti. A obecný úpadek jazyka znamená i úpadek schopnosti myslet.

Proto jsme do dalších desetiletí naší národní a státní existence vstoupili s dvěma závažnými mínusy. Jedním je nedostatečné sebevědomí, maskované jalovým siláctvím, případně zlobou, druhým je pokles vzdělanosti. Není divu, dlouhotrvající absence pozitivních identifikačních vzorů zanechává po sobě prázdno. Výkladní skříní těchto handicapů je i po 18 polistopadových letech mediální a politická scéna. "Zvedání laťky", čili obnova ztracených měřítek, nebude snadná a bude asi trvat delší dobu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .