Návštěva papeže - pár postřehů

Mohli jsme shlédnout celý průběh, vyslechnout všechny projevy a navíc řadu zajímavých rozhovorů. Čtyřiadvacítka České televize je ovšem pramenem exkluzivním. Zdaleka ne každý koncesionář k ní má přístup.

Moderátor Václav Moravec znovu osvědčil, čím vyniká nad většinu svých kolegů: klade správné otázky, aniž by sunul do popředí vlastní osobu. Také u všech hostů, které si pozval před kameru, jsme si mohli všimnout, že reagují autenticky, upřímně, ať bylo jejich názorové východisko jakékoli. Lze to říci i o představitelích politické elity, kteří dostali příležitost. Paní Miroslava Němcová i pánové Vítězslav Jandák a Jaromír Talíř se oprostili od křečovité autostylizace, na jakou jsme u našich politiků běžně zvyklí. Ostatně i Václav Klaus ve své uvítací řeči ve Španělském sále překvapil tím, že našel slova, jimiž se nezvykle přiblížil předpokládanému papežovu postoji.

Zazněla i jiná upřímná slova z kompetentních úst. Slyšeli jsme například, že hájit požadavky církví, současně oprávněné i nepopulární, je pro politika nepříjemnou výbavou do volební kampaně, neboť mu odradí potenciální voliče. Zazněla i některá upřesnění. Například to, že zboží, o něž se jedná ve sporu o majetkové vyrovnání s církvemi, představuje pouze třetinu toho, co bylo komunistickým režimem konfiskováno, a to vysoce převážnou většinou církvi katolické.

Na přetřes se opakovaně dostala i otázka, zda jsme nejbezbožnějším národem Evropy. Toto konstatování bylo možno slýchat i dříve, občas dokonce s jakousi furiantskou holedbavostí. Nyní zaznělo i v televizních debatách, tentokrát ale jaksi rozpačitě, pochybovačně, se spodním tónem, že tomu tak možná není. Inu, i neochotné přiznání nejistoty může být známkou upřímnosti.

Snad se nemýlím, když řeknu, že Benedikt XVI. indukoval svou přítomností v hostitelském prostředí jakousi vůli k vnitřní opravdovosti. Tedy něco, co v našich veřejných rozpravách už dlouho, předlouho notoricky postrádáme. Pokládám zviditelnění právě tohoto kontrastu za nejpozoruhodnější zisk z papežovy návštěvy. Jen nevím, zda je ziskem trvalým. Teprve čas ukáže, co všechno znamenala ta návštěva pro českou společnost. Může se stát, že povzbudila jen menšinu, zatímco pro většinu byla pouze happeningem.

Tenorem, čili červenou nití všech Benediktových projevů byl důraz na pozapomenuté ctnosti. Důraz nikoli moralizující, nikoli pranýřující nepravosti. On se snažil nás pro tyto ctnosti získat. Především pro pravdu. Nebo spíše pro vůli k pravdě, pro vnitřní opravdovost. V našem prostředí, kde převládá názor, že pravd je mnoho, že jsou relativní, že každý má právo na svou pravdu a nikdo mu je nemá upírat, je to výzva spíše nekonformní.

Nejzřetelněji jsem ji vnímal, když ji papež adresoval akademické obci. Snad že sám k ní patřím. Potlesk, který ho odměnil, byl dlouhý. Neubránil jsem se dojetí. Abych odtížil tomu patetickému rozpoložení, připojím na závěr poznámku poněkud kousavou. - Na závěr papežova setkání s představiteli vysokého školství ve Vladislavském sále zazněla hudba. Beze slov. Nevěřil jsem zprvu svému sluchu. Byla to melodie starodávné študácké písně Gaudeamus igitur, která je u nás pokládána za jakousi hymnu této branže. Latinské Gaudeamus igitur znamená Radujme se tedy. Radost je jistě ctnost takřka božská. Poslední dvojverší této rozverné písničky končí slovy: Post jucundam juventutem, post molestam senectutem nos habebit humus. Volně přeloženo: Po utěšeném mládí, po mrzutém stáří stejně skončíme pod drnem. Tedy dosti jiná pointa, než by slušelo papežovu projevu. Nevědomost režisérů hříchu nečiní, ale říkám si: Ó, ty naše dnešní obci akademická! Ó, ty zapomenutá latino, kterás bývala esperantem evropské vzdělanosti téměř po dvě tisíciletí! S tím se už asi nedá nic dělat, ale návrat ke kořenům evropské identity nám komplikuje krom jiného i jazyková bariéra.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .