Návrat studené fúze

Všechny problémy se dají řešit mnoha způsoby. Jak tedy sloučit dvě jádra atomů vodíku a vytvořit hélium? Jednu možnost představuje reaktor. Nesmírně nákladné zařízení, které vyžaduje speciální materiály, pracuje s vysokými teplotami a tlaky. Řídit reakci ve fúzním reaktoru je navíc obtížné. Podobný reaktor se staví například v rámci projektu ITER.

Mnoho vědců se však snaží najít elegantnější způsob, jak fúzi provést. Časopis NewScientist před nedávnem informoval o pokusech vědců z Purdue University v Indianě. Tým vedený inženýrem Rusi Taleyarkhanem oznámil už v roce 2002, že pozoroval fúzi jader při nízké okolní teplotě ve speciálním roztoku acetonu. Vodík však ve sloučenině nahrazoval jeho těžší izotop deuterium. Vědci nejprve ostřelovali sloučeninu proudem neutronů, který v ní vytvořil bublinky o průměru pouhých několika nanometrů. Následně roztok vystavili působení silného zvuku. Jednoduše jej umístili do blízkosti výkonného reproduktoru. Zvuk generoval v látce stojaté vlnění, díky kterému se začaly bublinky zvětšovat. Jakmile dosáhly určité velikosti, implodovaly a tento jev provázel světelný záblesk. Reakce využívala akustické vlnění, a proto ji vědci označili jako sonofúzi.

Taleyarkhan tvrdil, že energie záblesku je dostatečně velká, aby dokázala sloučit jádra deuteria (izotopu vodíku) na těžší tritium. Jeho názor podpořil i fakt, že reakci provázely volné neutrony. Skeptikové ihned namítli, že neutrony nepocházejí z reakce, ale jsou pouhým pozůstatkem předchozího ozáření roztoku.

Tým z Purdue University proto odstranil z celého procesu primární ozáření neutronovým paprskem. Jako reagující látky slouží v upravené reakci sůl uranu a deuterium. Přirozená radiace uranové soli generuje v roztoku deuteria potřebné bublinky a dále už sonofúze probíhá jako v předchozím případě. Při mnoha ověřovacích pokusech vědci prokázali, že pro úspěšnost reakce je nezbytná přítomnost deuteria. Analýza nových experimentů se studenou fúzí byla velmi přesná a důkladná. Výzkumníci při ní použili čtyři různé typy částicových detektorů. Měření prokázala, že za sekundu reakce generuje 5 až 7 tisíc volných neutronů.

Ačkoli pokusy vypadají nadějně a je pravděpodobné, že sonofúze v principu funguje, nelze v nejbližších desetiletích očekávat její praktické využití. Energie nutná ke spuštění reakce totiž převyšuje množství energie, které při reakci vzniká. Kritikové z řad vědců jsou zároveň skeptičtí ohledně opakovatelnosti podobných experimentů.

Sonofúze přesto dokládá, že stejný problém má vždy více řešení. A kdo ví, třeba jsou skutečně fúzní reaktory jako ITER slepou vývojovou větví, oním pověstným kanónem na komáry.