Národní parky nejsou všespasitelné

Biologové z Kalifornské univerzity v San Diegu byli první, kdo se rozhodli porovnat populace zvířat v národních parcích Keni ve vztahu ke zbytku země. Během dvou let zhodnotili data z více než 250 různých oblastí, která pokrývala období dlouhé 25 let. Ke svému překvapení zjistili, že národní parky zřejmě zvířata nechrání tak dobře, jak se zatím předpokládalo. Od roku 1977 do roku 1997 poklesly populace slonů, žiraf, impal a dalších býložravců o 40 %. A to nejen v nechráněných částech Keni, ale i v národních parcích.

Autoři studie píšou v PLoS ONE o možných důvodech tohoto stavu. Patří k nim jak to, že hranice parků a rezervací mnohdy nerespektují přirozené migrační trasy zvířat, tak i nevůle ze strany místních domorodých kmenů. Jejich příslušníci se často bojí, že parky ohrozí pastevecký způsob života či zemědělství a záměrně podporují pytláky. Dalším důvodem úbytků je snaha chránit zvířata tím, že budou uměle udržována uvnitř parku. Největší problém je to v případě slonů. Tím, že jsou drženi na menším prostoru, než je pro ně přirozené, postupně ničí řídké stromy a mění tak buš na travnatou savanu. Kvůli tomu pak klesají počty zvířat jako jsou žirafy nebo impaly, které jsou na stromovém listí závislé.

Asi nejvíce znepokojujícím výsledkem studie je zjištění, že problém se netýká jen malých parků - ztráty zvířat jsou paradoxně větší u velkých parků než u těch malých. Příčinou tohoto rozdílu jsou lidé. Ti, kteří žijí kolem malých parků, jako je Amboseli nebo Nakuru, jsou často lépe poučeni a finančně motivováni k tomu, aby divoká zvířata tolerovali. U velkých parků tomu tak obvykle není.