Nápadné i nenápadné prezidentovy ingerence

Třeba naše smlouva se Svatým stolcem neboli Vatikánem. Vláda ji parafovala. Prezident prohlásil, že by ji nepodepsal. Pojímá ji důsledně jako smlouvu s cizím státem a nebere v úvahu, že Vatikán reprezentuje i nezanedbatelnou menšinu českých a moravských katolíků a že jeho státnost je spíše symbolická. - Ale prosím, prezident zdaleka není sám, sněmovní většina smlouvu také neratifikovala. Nějak to odpovídá i historické tradici. S Vatikánem byla na štíru i první republika - včetně prvního prezidenta.

Překvapením jiné povahy byl Klausův vstřícný postoj ke komunistům. Nebyl zcela ve shodě s jeho předchozí rétorikou a v praxi znamenal přinejmenším pootočení kormidla státní lodice.

Dalším překvapením bylo jeho výslovné odmítnutí tzv. evropského zatykače. Nebo předem deklarovaný nesouhlas s evropskou ústavou. To už jsou postoje a výroky, které přímo ovlivňují naši integraci do EU, tedy proces, který kdysi Václav Klaus z naší strany oficiálně zahajoval.

Nelze nevidět, že tyto prezidentovy kroky polarizují domácí veřejné mínění a antagonizují naši politickou scénu. Neodpovídá to zrovna představě hlavy státu, která se zříká aktivismu, protože chce být prezidentem všech občanů, jak jsme kdysi mohli slyšet. Tento nesoulad povahy spíše estetické bychom mohli přejít, kdyby nebyl signálem ještě něčeho dalšího. Chce-li být Václav Klaus prezidentem i napodruhé, naznačuje tím, o jakou většinu se při tom hodlá opírat. Případně jakou většinu si pro to hodlá připravovat.

Chci zmínit další skutečnost, o níž si nejsem jist, zda je překvapivá. Je totiž nenápadná. Tou je postoj prezidenta republiky k Ústavnímu soudu. Přesněji řečeno k personální obměně jeho soudcovského týmu, k obnově jeho početního stavu. Prezident republiky s ní nespěchá. A jedná podle toho už delší dobu.

Ústavní soud byl kompletní pouze v době svého vzniku. Funkční období jeho soudců je desetileté. Někteří jeho členové stačili pro svůj věk zemřít. Už před lety se tato instituce ocitla v personální krizi. Prezident, který jediný může navrhovat kandidáty, s jejím překonáním nespěchal. Občas navrhl někoho, o němž bylo předem jasné, že nezíská nezbytnou podporu Senátu. Senát je také institucí, která není Václavu Klausovi příliš po chuti. Sbor soudců Ústavního soudu je dodnes neúplný. Nemůže řešit kauzy, k jejichž projednání je nezbytný jeho plný počet. Důsledkem jsou rostoucí stohy nevyřízených záležitostí, jak připustil i jeho předseda Pavel Rychetský, člověk diplomaticky dovedný, jehož vztahy k prezidentu republiky jsou velmi korektní.

Papež Pius XII. v posledních letech svého pontifikátu notoricky nedoplňoval uprázdněná místa po zemřelých hodnostářích kurie. Učinil tak až jeho nástupce. Tím se tam dostali noví lidé, a tak se mohla odehrát epochální změna, kterou provedl poslední církevní koncil. Že by chtěl náš prezident obdobně vyjít vstříc Prozřetelnosti? Nezdá se. Vnucuje se jiné přirovnání. Nikoli s Piem XII., ale s Ludvíkem XIV., autorem slavného výroku "stát jsem já". Učinit z osobní ambice směrnici státního osudu je riskantní. Pro stát. Tehdy na to nedoplatil zmíněný francouzský král, ale jeho vnuk. Skončil pod gilotinou. My jsme formálně demokracií, nic takového nám nehrozí. Ale prezidentské ambice nám mohou život zkomplikovat. Ústavní soud není jedinou institucí, kam se mohou promítat. Je jí například i Česká národní banka.- Nedávno navrhl prezident po dlouhé době další ústavní soudkyni.Uvidíme, za jak dlouho se odhodlá k další iniciativě.