Nač se hrají unijní zemědělské karty

Přesně této logiky se držel dnes již bývalý francouzský prezident Jacques Chirac, který na pravidelných půlročních summitech tvrdil, že s tím, co mu jeho prezidentští a premiérští partneři a kolegové nabízejí, se prostě doma před svými sedláky nemůže ani objevit. Na chirakovské logice byl pochopitelný pouze jediný důvod: všichni věděli, že francouzští zemědělci a potažmo celý francouzský potravinářský zpracovatelský průmysl si z agrárního unijního koláče ukrajuje největší porci.

Pro pochopení, jak se Paříž k tak vydatnému nášupu dostala, je třeba se vrátit k době, kdy poválečná evropská integrace teprve vznikala. K dnešnímu maturitnímu povědomí patří příběh, jak se dědičné francouzsko-německé nepřátelství začalo přetvářet prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, které spojilo někdejší konkurenty. Daleko méně se vzpomíná na obchod, který si v politické hantýrce vysloužil přízvisko "francouzské věno". Právě na základě tohoto obchodu si Paříž vybojovala už z prvních agrárních dotací největší krajíc.

V poválečné Evropě, která měla ještě v živé paměti chudičké zásobování a lístkový přídělový systém, se zdálo zcela přiměřené investovat do zemědělství, aby zásobování potravinami nebylo závislé na dovozu. Málokdo z politiků si však v té době dokázal představit, jak výkonné zemědělství nadopované subvencemi dokáže být. V 80. letech minulého století neuplynul jediný rok, aby se nepsalo o horách másla či masa neprodejných, a proto skladovaných za společné evropské peníze v obřích mrazicích boxech.

Už tehdy bylo jasné, že taková intervenční politika postrádá smysl, ale už tehdy se především z Paříže ozývalo, že jakékoli změny jsou na domácí francouzské půdě neobhajitelné a tedy neprosaditelné. K nápravě jednoho ekonomického pokřivení politici použili stejně zakřivený nástroj. Když britská premiérka Margaret Thatcherová tloukla na summitech kabelkou do stolu a volala "Chci své peníze zpět", vznikl složitý systém kompenzací, který během času vytvořil další nerovnosti. Proto začít debatu o změně zemědělského unijního rozpočtu, znamená pustit se do svízelného sporu o celý unijní rozpočet.

V tuto chvíli už je pochopitelné, že když Evropská komise na tento týden ohlásila průběžnou zprávu o stavu společné zemědělské politiky, tak se politici ve všech členských zemích preventivně naježili. Jejich ostražitost byla a je o to větší, že růst cen potravin na světových trzích v posledních měsících začal zpochybňovat samotné základy unijní agrární politiky. Ta dříve kacířská otázka se nabízí sama od sebe: Proč v Evropě dotovat zemědělskou výrobu, když se před rolníky otevírá perspektiva, že nebudou muset omezovat svoji produkci a nakonec se ani obávat, že by poklesly jejich příjmy?

Kdekdo si o Francouzích myslí, že pijí víno a libují si v romantických šansonech. Kdo ví něco o jejich politice, ví také, že umí velice dobře počítat. Když dnes jejich prezident Nicolas Sarkozy mluví o nezbytnosti reformovat unijní zemědělskou politiku, není třeba počítat do pěti k pochopení, že Paříž pouze pochopila nevyhnutelnost změny. Stejně tak však platí, že v Paříži se nebudou svých zisků vzdávat pro nic za nic. V Praze by si zase měli umět spočítat, že zmíněná průběžná zpráva o stavu společné zemědělské politiky je start nanejvýš důležité debaty, která se Česka bezprostředně týká. Zaprvé proto, že Francie tuto partii rozehraje v druhé polovině letošního roku, až bude sama Evropské unii předsedat. Praha do výsledku této partie může promluvit už jen proto, že Evropské unii bude předsedat hned po Francii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .