Na vidle naběhnout, teď!

Těch sto dnů hájení by se mu možná mohlo dostat, kdyby se jako strmící amatér v oboru jak „politika“, tak „ministerská agenda na vnitru“, někam na ty více než tři měsíce pěkně schoval, studoval činnost instituce, seznamoval se s prostředím, tipoval si odborníky vhodné ke spolupráci, jezdil po republice a naslouchal řadovým policistům a podobně.

Ministr John si však, když se to celé trochu zestruční, od samotného nástupu do funkce prakticky neodpočinul a neustále a trpělivě si k velké spokojenosti médií – lidově vyjádřeno – „nabíhá na vidle“.

Pochopit se nejspíš dá, proč ministr John odmítl přijmout jako náměstka někdejšího ministr obrany Martina Bartáka. Strana „Věci veřejné“ se přece vyprofilovala a velký a náramný úspěch zaznamenala také díky nekompromisním stanoviskům k problematice korupce ve veřejné a státní správě. Již v dobách ministrování byl pan Barták spojován s některými (jemně řečeno) nepravidelnostmi, které mohly splňovat kritéria, u nichž už vznikají podezření z případné korumpovatelnosti.

Ministr John zvolil „machiavelistický“ způsob odmítnutí pana Bartáka, když jeho pracovní post i s pracovní náplní jaksi zrušil, popřípadě převedl přímo do gesce samotného ministra. Tím však nevyřešil problém přímo osobní, totiž ten, že jako naprostý amatér potřebuje přinejmenším fundovaného a ministerských zákoutí znalého spojence. V tu chvíli se na scéně objevil jako kandidát na postavení náměstka Michal Moroz.

Otázky kariérního vzestup, podnikatelských počinů a společenského (natož rodinného) původu navrhovaného náměstka už probrala v minulých dnech jiná média a jiní autoři. Pravda, s výsledkem, který vrhá ministra Johna jen a jen na ony pověstné vidle, neboť žádná z okolností, která je spojena s panem Morozem se nenalézá uvnitř hranic (moderněji „mantinelů“), jež si strana „Věci veřejné“ velkoústně a veřejně vytýčila.

Ministr John se ovšem nemá čemu divit. Dokud působil rozruch „jen“ jako kontroverzní mediální ikona, tepající (často prostřednictvím děl jeho kolegů) různé dobře vytipované nešvary, mohl působit na veřejnost jako strmící ochránce národa před zhůvěřilostí pokryteckých politiků a sbírat za to lavinovitě různá ocenění.

V okamžiku, kdy přestoupil do opačného vehiklu, tedy z médií do politiky, ocitl se sám ve středu pozornosti čím dál tím zručnějších a vynalézavějších „hlídacích psů demokracie“.

Podle úrovně mediálního zájmu, či nyní už spíše tlaku, který je nyní na ministra Johna vyvíjen, se do budoucnosti rýsují různé možnosti, některé z nich věru neblahé. Podle stylu mediálních prezentací ministra Johna se zdá, že limity jeho trpělivosti jsou při přímých setkáních s novináři vystavovány těžkým zkouškám. Zatím se mu daří, po vzoru nejproslulejších mediálních mlžičů, mnohomluvně sdělovat buď banality, popřípadě vůbec nic. S tím ale na dleší dobu nemůže vystačit.

Budou-li novináři dále „nepříjemní“ může se ministr John například a v lepším případě pokusit přestat sázet jednu dvojchybu za druhou a přijít s nějakou koncepcí Ministerstva vnitra, která by nesla alespoň některé znaky programu „Věcí veřejných“. Na druhou stranu mohl by se též pokusit působit novinářům (potažmo dalším případným kritikům) z titulu funkce (a s patřičným dílem moci, kterou má k dispozici) nepříjemnosti.

V tuto chvíli pak nezbývá než připomenout, že jednou z podnikatelských zručností navrhovaného náměstka Moroze jsou jeho firmy se sledovací a odposlouchávací technikou. To jsou bezesporu pěkné trumfy v rukávu, navíc na postu a v oboru, kde se tyhle dovednosti zhodnocují velmi dobře.

Bylo by skoro banální zmiňovat se nyní a v této souvislosti o tom, že případným obchodováním jakékoli státní instituce s firmami spojenými s náměstkem Morozem, by se ministr John dočkal jen dalšího kola oprávněné kritiky.

Taková banalita se dá ovšem zmínit vlastně ve všech případech nových lidí od „Věcí veřejných“, kteří se bleskurychle a prakticky v zástupech nahrnuli do vrcholných funkcí s tou „obhajobou“, že s podnikáním už pěkných pár dnů nemají ale vůbec nic společného. Zdá se, že si na to veřejnost bude muset spíše zvyknout, než že by se s tím dalo něco dělat. Nebo snad dalo?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.