Na ptáky jsme krátký

Vláda odložila o tři týdny podepsání tzv. Memoranda o porozumění se Švédskem, které je podmínkou pro případné uzavření litkupu švédských stíhaček. Tři týdny si jako pauzu na přemítání nad celu věcí vybral premiér Vladimír Špidla.

Nejspíš dělá dobře, i když vůbec není jisté, že tenhle horký švédský brambor za tu dobu alespoň trochu vystydne. Vláda nejnověji uvažuje o tom, že pronajme na deset let čtrnáct švédských stíhaček Jas-39 Gripen. Nějak však vyšlo najevo, že tenhle pronájem by vyšel o nějakých šest miliard dráž, než nákup starších, leč modernizovaných F-16tek z Belgie.

Já vím, já vím - Gripeny jsou lepší, novější, modernější - řeknou jedni. Já vím, já vím - F-16tky jsou ale americké a Švédové nejsou v NATO, takže by bylo lepší, přizpůsobit se aliančnímu partnerovi - řeknou druzí. Já vím, já vím - nač potřebujeme stíhačky - otáže se selský rozum. A nad tím vším se vždy bude vznášet otázka: kdo na tom všem vydělá? Vzhledem k tomu, že řeč je o částkách v rozmezí mezi necelými šestnácti miliardami za případné F-16tky a necelými dvaadvacet miliardami za případné Gripeny, což jsou haldy peněz daleko za hranicí představivosti, natož dostupnosti, běžného daňového poplatníka - tak tedy vzhledem právě k tomuto faktu - je to vlastně velká legrace.

Tenhle stát, který je už dnes kritizován partnery z Evropské unie za nehoráznou míru zadlužení veřejných rozpočtů, si v podobě létacích strojů pro armádu pořizuje hračku, na kterou prostě nemá. Pokusím se o snadno představitelný příklad: řekněme, že máte roční rodinný rozpočet třeba 300 tisíc, přitom ale (a jak snadno to dnes jde) utratíte ročně 350 tisíc, dobře o tom problémku víte, a přesto si koupíte (aby byla doma větší legrace a větší pocit bezpečí) třeba domácí kino za dalších 30 nebo 40 tisíc.

To byste byli troubové, ne? Takže celá ta věc je asi někde jinde. Stát se prostě, z nějakých důvodů, který žádná z polistopadových vlád nějak nechtěla lidem vysvětlit, chová jako špičkový furiant. Problém je v tom, že vydařené kousky toho finančního taškáře platí občanstvo. Občas se nad tím (ale ne moc) trochu začílí, ale pak jde pravidelně při volbách naházet do uren lístky za neustále tytéž všelidové zástupce a představitele onoho státního furianta.

Neumím si to vysvětlit jinak, než že v případě veřejnosti a státu se jedná o dva paralelní vesmíry, které jsou propojeny černou dírou rozpočtového schodku. Ti veselí a vysmátí obyvatelé jednoho z těch vesmírů, to jsou občané s přístupem k velkým státním penězovodům. V případě nákupu armádních letadel nejspíš v první řadě firma, která ten prodej zprostředkovává a je jí "buřt", co koupí, hlavně, že ze státních peněz dostane slušnou, velice slušnou provizi.

Ti veselí, kteří se smějí smíchem lidí, řítících se společně do propasti, jsou běžní plátci daní, kteří si ani nevšimnou jestli jim nad hlavou letí F-16ka, Gripen, nebo hodně nakopnutý trabant - zvlášť, když v tomhle světě hrozí větší nebezpečí než ze vzduchu spíše ze zapomenutého dětského kočárku, ve kterém vesele potikává semtexové mimino.

Ekonomické řešení té rozpočtové šarády neznám, to přiznám věru s klidem. Ale slibuji, že se příkladným životem posnažím, aby mé příští karmické převtělení bylo třeba do funkce dlouholetého ekonomického náměstka ministra obrany nějaké rozvojové země. Pak možná budu moct porozumět i šarádám kolem nákupu armádních stíhaček.