Na co přišel Černý Berthold

23. září 2010

Kdo byl vynálezcem černého střelného prachu, o tom dnes už historici nepochybují. Dříve se však o prvenství vedly dlouhé spory. Jedno ale bylo jisté od počátku. Černý střelný prach vynalezli alchymisté. Ať už to byly alchymisté čínští či evropští, původně chtěli objevit něco úplně jiného.

Když nahlédneme do Zedlerova Universálního lexikonu všech věd, najdeme ve svazku z roku 1741 toto: "Schwartz (...) jmenoval se jinak Constantin Angklitzen, se narodil ve Freiburgu v Německu kolem poloviny 14. století a svým povoláním byl mnich v Mohuči, a svůj objev střelného prachu a pušky učinil roku 1330 proti své vůli. (...) Někteří praví, že pro jeho objev nechal císař Václav roku 1388 upálit Schwartze zaživa." Setkáváme se s méně známou podobou jména: tajemného mnicha znala historie jako Bertholda nebo Berchtolda, občas s přívlastkem "Černý", latinská podoba zněla Bertholdus Niger. Český král Václav IV. je zde představen v nepříznivém světle, detaily neznáme, ale někteří historikové soudí, že hlavní slovo měl tehdy Konrád z Vechty (asi 1364 - 1431), pražský arcibiskup, později vyobcovaný z církve.

Nejpodstatnější je část textu, týkající se objevu střelného prachu, která budila úsměv již dávno, nejen proto, že to měl být objev učiněný proti vůli objevitele. Přispěla nemalou měrou k tomu, že byl Černý Berthold přijímán jako folklorní postava i proto, že Evropa žila dlouho v přesvědčení, že černý střelný prach objevil anglický učenec Roger Bacon (1214-1294). Ovšem ani to není pravda, on jen popsal roku 1267 jeho výrobu.

Dnes se historikové shodují v tom, že střelný prach je dílem čínských alchymistů, kteří na tom byli do jisté míry podobně jako Berthold - nehledali výbušninu, ale elixír nesmrtelnosti, což zvěčnil čínský název "chuo jao", ve volném překladu "lék, který snadno hoří". Naděje na nesmrtelnost vzala za své, ale byl to objev, jenž změnil běh světa. Po zprvu primitivních formách prachu se začátkem 9. stol. n. l. objevuje v díle poeticky nazvaném Úplné kompendium o dokonalém pokladu olova, rtuti, dřeva a kovu návod na směs, která nejen hoří, ale může také za vhodných podmínek explodovat. Bertholdovi bylo zdánlivě souzeno jen zůstat podivnou postavou.

Logo

Co nemůžeme Berchtoldovi upřít

Až koncem minulého století studovali odborníci podrobněji některé tak zvané Feuerwerksbücher, volně přeloženo "ohněstrůjné knihy", jichž se zachovalo více, ovšem nejstarší kompletní je až z roku 1432. Tam se dočteme: "Kdo vynalezl střelbu z moždíře: toto umění byl nalezl mistr jménem Berchtold, jenž nigromantem jest byl. Též se byl velkou alchymií zabýval..." Alchymista a nigromant, můžeme říci černokněžník, to by snad mohlo vést k přezdívce "Černý".

Ale čtěme dál: "Jmenovaný mistr Berchtold chtěl jednou zlatou barvu vypálit. K tomu náležel sanytr, síra, olovo a olej. A když to vše byl vložil do měděné nádoby a tu dobře utěsnil - jak se má - a nažhavil nad ohněm, pak se nádoba roztrhla (...), neboť pára odejít nemohla a úlomky velké škody napáchaly. Jmenovaný mistr Berchtold upustil od olova a oleje a namísto toho dřevěné uhlí použil. A nechal moždíř odlít a zkusil, zda je možné vrhat tím kameny, načež mu tím dveře vyraženy byly..." Tajemný alchymista se nám ukazuje v novém světle. Střelný prach nevynalezl a připravil ho spíš skutečně nechtěně, když vyšel ze sanytru, tedy dusičnanu draselného, a síry a chtěl dopět ke zlatu. Trochu jakoby zase on napodobil čínské alchymisty, kteří také mířili jinam.

Nová zbraň a vědecký výzkum

Podstatné je, že tento muž patrně opravdu vynalezl moždíř, střelnou zbraň tehdy mocného účinku, která se objevila v jihozápadním Německu kolem roku 1375. Dnes odborníci spekulují o tom, že Berthold byl autorem nejstarší textové podoby ohněstrůjné knihy, kterou lze odhadem datovat do doby kolem roku 1380. My musíme vzít zavděk mladší podobou, kde se dozvíme, že mnich měl ducha vědce. V úvodu rukopisu totiž stojí: "První otázkou je, zda kámen z moždíře vyhání oheň, nebo pára jež skrze oheň pochází."

A Berthold odpovídá, že to není oheň, který vystřeluje náboj, ale ona pára, my řekneme plyn, vznikající hořením prachu. Důkaz má po ruce: "Vezmi 1 libru dobrého černého prachu, dej do (...) vinného sudu, jenž jsi byl dobře uzavřel, takže žádná pára uniknout nemůže, jen skrze otvor, kterým prach zapálíš. Poté, cos ho zapálil, shoří prach výbušně a tím, že na úlomcích sudu nejsou stopy ohně, poznáš, že to byla pára, kteráž sud roztrhala." Není co dodat. Černý Berthold byl zdatným výzkumníkem.

Logo

Ještě o nové zbrani. Byla krátká, válcová, její zadní část měla menší průměr. Tam se nasypal prach speciálně upravený do granulí. Přední část měla v prvních dobách zhruba stejný průměr jako délku. Do ní se vkládala kamenná koule, vše se dobře utěsnilo, a žhavým železem se zapálil prach v zadní komoře. Abychom si učinili obrázek, představme "Pumharta von Steyr", jak se jmenoval největší moždíř 15. století. Vážil osm tun, kamenná koule o průměru asi 80 cm a hmotnosti kolem 700 kg opouštěla hlaveň rychlostí asi 160 m/s, a dolétla přibližně 600 metrů. Možná se to zdá málo, ale roku 1427 napsal Andrea Redusio de Quero, dělostřelec v benátských službách, že "když tyto bombardy své kameny vyvrhly, tehdy lidé věřili, že shora hřmí Bůh".

O vynálezu střelného prachu jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 7.12.2007.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio