Muktada al-Sadr vyvolává nové povstání

Není pochyb o tom, že spojenecké síly udrží situaci pod kontrolou, a když to bude potřebné, zmíněnou armádu zničí. V sázce je ale spíš budoucí politický vliv Muktady al-Sadra, a ten nevěští nic dobrého. Důvod je jednoduchý: tento zamračený duchovní je ztělesněním boje za islámský stát po vzoru sousedního Íránu.

Podívejme se ale nejdříve na armádu, kterou disponuje. Všeobecně se předpokládá, že má 500 až 1000 vycvičených mužů. Ti tvoří tvrdé jádro, schopné uskutečňovat partizánské akce větších rozměrů. Ve výzbroji mají zřejmě pouze minomety, granáty a kulomety. Kolem tvrdého jádra má ale Mehdího armáda zhruba pět, možná 6000 dobrovolníků bez jakéhokoliv výcviku a vojenských znalostí. Síla této složky spočívá v jejich slepém odhodlání. Potenciálně by mnozí z nich mohli sloužit jako sebevražední útočníci. Mimochodem, už při podobném povstání v květnu Muktada al-Sadr vyhrožoval, že za ním neustále přicházejí lidé odhodlaní k podobným činům, a pouze on je svou autoritou brzdí - mezi řádky se dalo tušit slovo "zatím".

V jistém smyslu je pro Mehdího armádu příznačný jeden z posledních incidentů. Došlo k němu skoro okamžitě po vykopání válečné sekery ze strany Muktady al-Sadra a odehrál se na chudém předměstí Bagdádu. Cílem útočníků byli američtí vojáci, přičemž několik z nich utrpělo zranění. Šokující byla posléze ale spíše věta plukovníka Roberta Ambramse, který řekl, že vojáci neopětovali palbu, neboť mezi útočníky byly i šestileté děti.

Podívejme se ale na postavu samotného Muktady al-Sadra. První pozoruhodnou věcí je, že se přesně neví, kolik mu je let. Jeho přívrženci tvrdí, že má po třicítce, odpůrci namítají, že mu ještě nedávno bylo dvacet. Věk je přitom ve světě islámských duchovních velmi důležitý - čím je někdo starší, tím větší úctě se obyčejně těší. Jisté je, že Muktada al-Sadr zastává radikální názory, což je (podle kritiků) zjevná snaha kompenzovat nedostatečné vzdělání.

Symbolem se stal totiž výhradně díky svému otci, velkému ajatolláhovi Muhammadovi al-Sadrovi. Ten byl za Husajnova režimu v komunitě potlačovaných šíitů doslova hrdinou. V roce 1999 ho nechal Husajn zavraždit, protože chtěl zlikvidovat rodící se nezávislé vedení šíitů. Pohřeb ajatolláha se stal demonstrací odporu, ačkoliv se policie ze všech sil snažila zabránit demonstracím.

Posléze spáchal režim další zločin, když z vraždy ajatolláha křivě obvinil čtyři představitele šíitů a nechal je popravit. Vůbec mu nevadila například malá drobnost, že jeden z popravených byl v čase vraždy ve vězení. Následovaly nepokoje a další represe, kterých součástí bylo například násilné vystěhování tisíců šíitských rodin z Bagdádu.

Muktada al-Sadr žije tedy zjevně ze slávy svého otce, a také strýce, který byl popraven Husajnovým režimem už v roce 1980. Mimochodem, tento jeho příbuzný docela otevřeně podporoval náboženský režim ajatolláha Chomejního v sousedním Íránu.

K minulému povstání dal Muktada al-Sadr zelenou ve chvíli, kdy civilní správa zakázala jeho více než kontroverzní noviny Al-Hawzá. K tomuto kroku přistoupila v reakci na články, které podporovaly násilí. Dalším zlomem byla vražda al-Sadrova rivala před mešitou v Nadžáfu. V souvislosti s ní byl zadržen jeden z al-Sadrových spolupracovníků a irácký soud vydal zatykač i na samotného al-Sadra. Mimochodem, zmíněné noviny začaly v těchto dnech znovu vycházet.

Už minulé povstání v Nadžáfu bylo nebezpečné jednak pro autoritu domácího vedení a civilní správy, a také pro autoritu spojeneckých jednotek. Zásadní akci proti al-Sadrovi ale irácké vedení odvrátilo v naději, že se mu s ním nakonec podaří nějak dohodnout. Nyní se zdá, že udělat z nepřítele spojence není v jeho případě vůbec jednoduché. Al Sadr je momentálně silnější, než před dvěma měsíci. A je otázka, zda by se po dalším pokusu zažehnat přímé boje s jeho podivnou armádou nestal hlavní politickou silou v rozpolcené zemi, zvané Irák.