Moldávie se zbavila autoritativní komunistické vlády!

Příklad Moldávie ukazuje, že aspoň v krátkodobém horizontu se tato pesimistická předpověď vůbec nemusí naplnit. Nikým neočekávané bleskurychlé demontování komunistické moci v této republice se stalo zřejmě nejdramatičtějším příběhem, jenž se odehrál na postsovětském prostranství v roce 2009. Všechny bývalé sovětské republiky, až na Pobaltí, prošly fází resovětizace, čili obnovení nedemokratického politického systému, kde vládne bývalá sovětská nomenklatura. Nezpůsobila to navzdory některým tvrzením autoritářská Jelcinova ústava. Spíše jsou na vině nedemokratické instituce, neexistence občanské společnosti a neomezená možnost nomenklatury zdárně manipulovat veřejným míněním s použitím populistických hesel a slibů. Zabetonování takových nedemokratických režimů nahrává také protiklad mezi domnělou autoritářskou "stabilitou" a "chaosem" typickým pro přechodné období.

Nezávisle na etnických a kulturních zvláštnostech jednotlivých republik nebo na jejich ústavním řádu spojuje je pasivita většinové společnosti, jež nikdy nepoznala život v demokracii a není zvyklá uplatňovat svá občanská práva. I když apologeti putinismu rádi mluví o zvláštní cestě Ruska, neliší se ve skutečnosti až tak mnoho od Uzbekistánu nebo Moldávie. Ta poslední se stala jedním z mála postsovětských států po Gruzii a Ukrajině, jimž se podařilo, jak se zdá, překonat sestupný pohyb k autoritářství a nastartovat druhou etapu desovětizace. Malá republika mezi Dněstrem a Bugem náhle dostala novou šanci přikročit k budování státnosti založené na politickém pluralismu a přihlédnutí k názorům společnosti. Tím se současná Moldávie vymkla hlavnímu proudu postsovětského prostranství, jež prosazuje jako základ státnosti neměnnost moci vládnoucí kleptokracie. Moldavský příklad je příznačný také tím, že ještě před půl rokem pro takový obrat, jak se zdálo, neexistovaly žádné předpoklady: vládnoucí komunistická strana se těšila vysoké popularitě, bezvýhradně kontrolovala veškeré mediální a administrativní zdroje, opozice byla roztříštěna a značně marginalizována.

O to překvapivější bylo střemhlavé zhroucení moci bývalého prezidenta Vladimíra Voronina. Když po dubnových zfalšovaných parlamentních volbách udeřily pouliční nepokoje s rabováním a vandalismem nikým neorganizovaných davů, mnozí byli přesvědčeni o tom, že to definitivně zdiskredituje opozici a zajistí komunistům rozhodnou většinu v dalších předčasných volbách. Dopadlo to však opačně: v čele Moldávie nyní stojí liberální prezident a předseda vlády. Ani příští měsíce nepracují pro komunisty: pokud dojde k výměně v čele silových ministerstev a začne důsledné vyšetřování úplatkářských afér mezi bývalými komunistickými náčelníky, jejich návrat k moci bude překažen nadobro. Moldavské události by měly posloužit jako memento také pro ty u nás, kteří otevřeně fandí autoritářské moci na postsovětském prostranství a odepsali liberální opozici jakožto beznadějně marginální sílu. Ukazuje se, že administrativní páky nejsou všemocné. Může se jim vymstít podceňování potenciálu nespokojenosti ve společnosti a vnitřního pnutí v loajálním establishmentu. V moldavském případě klíčovou úlohu v rozpadu mocenského systému sehrálo sběhnutí mluvčího parlamentu do tábora opozice. Avšak také v ruské opozici působí několik včerejších přeběhlíků z mocenského Olympu - kupříkladu bývalý Putinův předseda vlády Michail Kasjanov nebo prezidentův poradce Andrej Illarionov. Takže všechno je možné a všechny varianty zůstávají otevřeny. Nedemokratické režimy nejsou věčné, dříve nebo později končí v propadlišti dějin. Je to jen otázka času.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .