Mocnosti se dohodly na společném postupu vůči Íránu

Ze všeho nejprve je třeba zdůraznit, že tento krok představuje zásadní změnu dosavadní americké politiky. Jak známo, Spojené státy přerušily všechny oficiální styky s íránským režimem už před 27 lety, když v této zemi vypukla tzv. islámská revoluce a dav radikálních mladých revolucionářů obsadil násilím americké velvyslanectví.

Dělo se tak samozřejmě se souhlasem (a z podnětu) tehdejšího nejvyššího náboženského vůdce Íránců, Ajatoláha Chomejnýho, jehož extrémistické učení pak nejspíš přijali islámští radikálové i jinde - spočívá především v odsouzení západní kultury a označení Spojených států za říši samotného ďábla na zemi.

Další řadu let po incidentu trvalo, než se americké vládě podařilo dostat na svobodu všechna rukojmí - občany Spojených států zajaté tehdy v Teheránu. Hrozil přitom i válečný spor, k němuž naštěstí nedošlo.

Po smrti Ajatoláha Chomejnýho se íránský režim přece jen začal trochu měnit. Jeho bojovná rétorika proti Americe sice nepolevila, ale jinak se na mezinárodní scéně choval Írán mnohem spořádaněji. Žádné další velké incidenty záměrně nevyvolával a pokud nadále podporoval terorismus, například proti Izraeli, o čemž jsou mnozí západní experti přesvědčeni, dělo se tak spíše ve skrytu a nenápadně, nikoli otevřeně a s plným vědomým důsledků, které by takové jednání mohlo mít.

I vnitřně se Íránský režim postupně proměňoval a Západ se dlouho živil nadějí, že snad už brzy tamní umírněné politické křídlo zvítězí. To se však kupodivu nestalo a právě v minulých volbách se znovu dostali k moci islámští radikálové. Prezidentem se stal Mahmút Ahmadínežád, o němž někteří západní pozorovatelé tvrdí, že před 27 lety patřil právě k těm mladým radikálům, kteří přepadli a obsadili americké velvyslanectví v Teheránu (což on sám ovšem nyní popírá).

Jisté je, že hned po svém zvolení prezidentem "dal zelenou" spornému íránskému jadernému programu a bez zaváhání zahájil výzkum obohacování uranu. Ten, jak víme, je základní součástí každé atomové bomby.

Íránci samozřejmě tvrdí, že potřebují jadernou technologii pouze k mírovým účelům. To však v zemi, která má obrovské jiné energetické zdroje, nezní příliš racionálně a Západ má pochopitelně obavy, že cílem celé této snahy je právě získat jaderné zbraně.

Prezident Ahmadínežád navíc vystupuje velmi nesmlouvavě vůči Izraeli a opakovaně se nechal slyšet, že by tato země měla zmizet z mapy Blízkého Východu. Kdyby totiž Írán získal jaderné zbraně, mohl by Izrael skutečně snadno zničit.

Co s tím vším udělají Spojené státy jako hlavní spojenec Izraele na mezinárodní scéně? Nabízejí Íránu přímá jednání, poté co diplomatické rozhovory s jeho představiteli, které zatím vedla jen EU, respektive Francie, Británie a Německo, nevedly k dohodě.

Spojené státy si ovšem kladou podmínku, že Írán věrohodně zastaví výrobu obohaceného uranu.

Dalším krokem je pak dohoda šesti světových mocností, k níž dospěli ministři zahraničí USA, Británie, Francie, Německa, Ruska a Číny ve čtvrtek večer ve Vídni. Podrobnosti dohody nejsou ještě veřejně známy, ale obsahuje prý jednak výhodné nabídky spolupráce, pokud se Írán rozhodne vydat touto cestou a jednak společně uznávané sankce, pokud by Írán ani teď svůj sporný jaderný program nezastavil.

Na rozdíl od dřívějších ujednání, nejnovější dohoda světových mocností údajně obsahuje možnost následných kroků na půdě Rady bezpečnosti OSN. Čína a Rusko, které jak známo až dosud jakékoli sankce vůči Íránu odmítaly, se tak poprvé staví viditelně po bok Washingtonu.

Írán bude mít teď na rozhodnutí nejméně několik týdnů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .