Mocenská změna v Číně

Například mezi datem Ťjangova rezignačního dopisu a oficiálním oznámením uplynulo neuvěřitelných 19 dní. Není tedy jasné, zda byl dopis antidatován, nebo zda se v mezidobí odehrával tvrdý politický zápas.

To už ale není podstatné. Jisté je, že Ťjang Ce-min se objevil na obrazovce se svým nástupcem Chu Ťin-tchaem, a oba byli v té nejlepší náladě. Hýřili úsměvy a srdečnými stisky rukou a častovali se navzájem poklonami - to vše před aplaudujícími členy Ústředního výboru komunistické strany. Skoro by se mohlo zdát, že přechod moci byl ideální a bezproblémový.

Pozorovatelé v něm vidí ale naopak výsledek tvrdého mocenského boje. Chu Ťin-tchao se stal v listopadu 2002 šéfem strany a potom po čtyřech měsících (v březnu 2003) prezidentem. Tyto změny proběhly ale fakticky naráz - na 16.sjezdu, kde bylo vyměněno prakticky celé nejužší vedení strany. Už tehdy se fakticky nastala generační změna a propaganda mluvila o "sjezdu jednoty, vítězství a pokroku".

Ťjang Ce-min si tehdy ale ponechal podstatné vedení armády. V Číně to znamená, že fakticky spoluurčoval všechny důležité politické otázky a svoje lidi mohl dosazovat do významných funkcí. Zahraniční návštěvy se setkaly nejprve s prezidentem a premiérem, a potom se odebraly k rozhovorům s Ťjang Ce-minem, který prý občas uváděl věci na pravou míru. Dělo se to například i při pozorně sledované (a zpočátku utajované) návštěvě severokorejského diktátora Kim Čong-ila.

Zasvěcení znalci kuloárů v Pekingu tvrdí, že z toho bylo obrovské napětí s prezidentem Chu Ťin-tchaem. Jisté je, že 78-letý Ťjang Ce-min odstoupil nyní z vedení armády tři roky před vypršením svého mandátu, což by se (podle mnohých pozorovatelů) těžko mohlo stát bez vážného důvodu. Mluví se o zdravotních problémech - buď o nemocném srdci nebo dokonce rakovině.

Éra Ťjang Ce-mina každopádně definitivně končí. Byla poznamenána tragickými kroky i snahou o mírný pokrok. Snad nejhorší byl masakr na Náměstí nebeského klidu, pomocí kterého se Ťjang dostal k moci. Potom ale poněkud povolil ekonomické poměry, nechal občany podnikat a podporoval rozvoj některých oblastí - především Šanghaje.

Svoje jméno dokonce po komunisticku zvěčnil jako pokračovatel Marxe, Lenina a Mao Ce-tunga v myšlence takzvaného "trojnásobného zastoupení", jež se dostalo i do čínské ústavy. Nejde o nic většího než to, že po Maových "myšlenkách" a Teng Siao-pchingově "teorii" pozval kapitalisty do jinak semknutých řad komunistické strany. To je skutečně převratné. Pokud bude Čína následovat bývalé socialistické země, stanou se z jeho soudruhů brzo největší privatizéři.

Nyní je ale otázka, co se změní pod (teď už nikým nerušeným) vedením prezidenta Chu Ťin-tchaa. Zdá se že věk není jeho jedinou předností. Mimochodem, je o 16 let mladší, než jeho předchůdce - a zřejmě i díky tomu vidí svět trochu jinak. Podle všeho chce ale urychlit reformy, což v čínských poměrech ovšem nemusí znamenat, že budou skutečně rychlé.

Všeobecně se očekává, že časem zmírní politiku vůči Tchajwanu, i když nynější zasedání Ústředního výboru nezapomnělo (snad jako dárek odcházejícímu Ťjangovi) zdůraznit, že v případě vyhlášení samostatnosti musí Tchajwan nadále počítat s nasazením vojenské síly. I tady se dají očekávat spíš postupné (a na náš středoevropský vkus pomalé) změny. Co se týče Hongkongu, mohlo by to znamenat, že se tam zachová nynější stav demokracie. Poté, co ho Británie vrátila Pekingu, se tamní poměry zhoršily, ale nebyly převálcovány.

V zahraniční politice budou podstatné dvě věci: postoje čínského prezidenta k Washingtonu a k sousední Severní Koreji. Chu Ťin-tchao je velkou neznámou, ale předpokládá se, že bude mít blíž k evropským státům, nežli k Americe. A co se týče Severní Koreje a jejího diktátora, Peking bude nepochybně prosazovat uvolnění tamních poměrů a bude žádat, aby Kim Čong-ilův režim následoval příklad velkého bratra.

V domácí politice bude asi oslabena takzvaná šanghajská frakce. Prezident je totiž přesvědčen, že hospodářské oživení by mělo probíhat rovnoměrně v celé zemi. Jinými slovy, že investice musí být nasměrovány do chudých oblastí. Není zastáncem kontrastů bohatství a chudoby.

Jedno je ale podstatné. Nikdo by neměl očekávat převratné politické reformy či radikální zlepšení lidských práv. Věci půjdou naopak pomalu vpřed, a to nadále hlavně v ekonomice. Vše bude probíhat pod dozorem jediné strany. Odchodem Ťjang Ce-mina se z ní demokracie ještě ani zdaleka nestane.