Mluvit politiku

Mám s tím letité zkušenosti, takže vím, o čem mluvím. (Alespoň doufám...) Stane-li se podobná příhoda politicky exponované osobě, navíc v kontaktu s novináři, bývá z toho malér.

Někdejší premiér Miloš Zeman je toho dodnes (více méně) zábavnou ukázkou. V nejnovější době se obětí rychlosti vlastního jazyka stala nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová.

I když, dlužno dodat v rámci objektivity, mám za to, že se na tom podepsal i televizní novinář, redaktor soukromé stanice NOVA. A to tím, že vypustil do světa větu paní Benešové, která mi už od prvního zaslechnutí v televizních novinách této stanice připadala jako věta typu "off the record", tedy "nevysílatelná" a určená jen pro soukromou orientační potřebu novináře. Takových vět vyřknou politici při styku s novináři stovky. Kdyby byly všechny tyto výroky otištěny či odvysílány, tak už tu máme (pozor, budu pro zdůraznění příměru přehánět) přinejmenším občanskou válku a (opět hodně přeháním) na lucernách by se houpali střídavě politik a novinář, novinář a politik... Paní Benešová, nejspíš v mírně emotivně vypjaté situaci, vypustila do telefonického rozhovoru (nejspíš) nepodložené podezření, že sám dotazující se novinář je nějak nečetně motivován ke skandalizovaní její osoby.

Načež se vyvinula aféra, která v jedné chvíli dospěla i do výkřiků, volajících po okamžitém odstoupení nejvyšší státní zástupkyně, a to buď formou rezignace či odvolání.

Věci zatím nedospěly tak daleko. Premiér Jiří Paroubek, nevím zda populisticky či po důkladné politické analýze situace dospěl k rozhodnutí netlačit na odvolání paní Benešové (což mu, mimochodem, schvaluji) a požaduje po ní toliko, aby se za zrychlený a zjevně (politicky, státně zastupitelsky i lidsky) neuvážený výrok o případné novinářské korupci omluvila stanici NOVA.

Řekl bych, že je to zcela přiměřený postup, i když bych jaksi novinářsky i občansky raději sledoval přímou konfrontaci novináře a nejvyšší státní zástupkyně, kde by si hezky pěkně vyříkali, jak vlastně k tomu "chycení paní Benešové za slovo" vlastně došlo.

Jinými slovy: mám za to, že se tu z (s prominutím) "pšouku" udělala kulička.... Jiná káva je ovšem jiné prohlášení - nikoli první podobného ražení - které vypustil předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek. Jeho vystoupení jsou tradičně plná různých a různě silných jadrných výrazů. To je nejspíš v pořádku. V šedé zóně naší politické scény je jeho vystupování a chlapácké výrazivo vděčným zpestřením jinak všeobecně matného politického blábolení, jež na nás padá z čehokoli (jak se hezky pěkně říká) napříč politickým spektrem.

I chlapáctví by však v politice mělo mít nějaké své limity. V okamžiku, kdy předseda a nejvážnější občansko-demokratický kandidát na případnou budoucí funkci premiéra Topolánek prohlásí, že po uchopení moci spustí jeho vítězná strana ve státní správě a ve státem spravovaných podnicích "noc dlouhých nožů", jde všechna sranda stranou.

"Neočekávejte ode mě nic jiného než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde," citovaly Topolánka před časem Lidové noviny. Předseda ODS měl na mysli situaci, která by měla podle něj nastat poté, co jeho partaj vyhraje volby. Asi se sice nejspíš dá předpokládat, že to pan Topolánek nemyslel doslova, jako vynálezce původní "noci dlouhých nožů" Adolf Hitler, který takto, konkrétně v noci z 29. na 30. června 1934, nechal pomocí jemu nakloněných jednotek SS vyvraždit nějakých stopadesát vedoucích představitelů jemu politicky a mocensky nepříjemné frakce SA, ale i tak - používat v předvolebním boji asociace na konkrétní řešení politických sporů v diktátorských a teroristických režimech je přece jenom za limitem slušnosti. Mirek Toplánek je bezesporu "chlap s gulema", jak si nechá rád říkat, ale možná že by k tomuto vybavení mohl v rámci férového předvolebního boje a s přihlédnutím k nešťastnému urychlenému vyjadřování nejvyšší státní zástupkyně mohl, po zralé úvaze, připojit i jiný lidský orgán - mozek