Mladí vrazi bez trestu

Na svých dalších toulkách může opět narazit na opuštěného starého člověka, který mu nebude ochoten poskytnou střechu nad hlavou, případně krajíc chleba, nebo pár korun a může ho opět zabít. Jak se sám chlapec přiznal vyšetřovatelům, stačilo k tomu velmi málo. Prý jen chytil nerva a vraždil. "Má narušenou osobnost. Vůbec neví, co je soucit nebo výčitky svědomí. To se léčit nedá," tvrdí odborníci. Takže je jasné, že se mladý násilník znovu ocitne v dětském výchovném ústavu. Tam samozřejmě může chytit nerva a zabít někoho ze svých kolegů. O velmi pravděpodobné možnosti dalšího útěku už byla řeč.

Jiný postup současné zákony neumožňují. Podobně rozpačitě by mohli krčit rameny lidé z Příbrami, kde okolí pravidelně terorizoval čtrnáctiletý výrostek. Policie jen bezmocně krčila rameny, že nemůže nic účinného podniknout, protože jde o nezletilého a ten není trestně odpovědný. Násilník měl být samozřejmě v dětském výchovném ústavu. Z něho však byl schopen kdykoli uniknout. Právě tyto příklady jasně dokazují, že problém trestné činnosti mladistvých není uspokojivě vyřešen. Právě naopak. Podle nejrůznějších statistik narůstá brutalita trestných činů mládeže. Odborníci, kteří přicházejí s takovýmito dětmi do styku, potvrzují, že část z nich si je dobře vědoma, že jim přísný trest nehrozí a nemají tudíž žádné zábrany. Právě z tohoto úhlu pohledu zní poněkud směšně pasáž příslušné zprávy, kterou dnes schválila vláda.

Píše se v ní o tom, že nový zákon umožňuje větší množství trestů alternativní povahy. Ty však jen těžko napraví narušené osobnosti postrádající jakýkoli soucit či výčitky svědomí. Stejně plané jsou pak možnosti nařídit těmto kriminálníkům ve věku od 15 do 18 let různé terapeutické, vzdělávací či rekvalifikační programy. Ty jsou dobré pro mladistvé, kteří se sice dostali na šikmou plochu, ale nejsou ztracenými případy. Dvanáctiletého brutálního vraha však ani sebekvalitnější kurzy nijak nezmění. A protože společnost na začátku jednadvacátého století je čím dál tím více agresivní, je přirozené, že brutalita některých mladistvých roste.

A protože soucit, cit a svědomí se v jedinci vytvářejí od útlého dětství a v některých rodinách nejsou rodiče schopny tyto důležité hodnoty dětem vštípit, nebo děti úplně odloží, není někdy platná ani sebelepší prevence. V tom případě musí splnit svoji roli stát a ochránit společnost před nebezpečnými jedinci, byť nejsou plnoletí a třeba by ještě měli usedat do lavic na základní škole. A právě v této oblasti stát prozatím svoji funkci neplní. Proto je sice hezké, že jsou státní úředníci spokojeni se zákony, které souvisejí s trestnou činností mládeže, pro reálný život to není nic platné.

Jak přiznávají ředitelé výchovných ústavů pro děti, jejich zařízení nejsou vězením. Proto se z nich dá při troše "šikovnosti" utéct prakticky kdykoli. Proto by měly vzniknout specializované ústavy. Do nich by byly umístěny těžké případy. V nich by panoval přísný režim a možnost útěku by měla být nulová. Pak by samozřejmě záleželo na psychiatrech a na jejich práci s takto narušenými jedinci, zda by se dokázali po letech terapie začlenit do normálního života. Bohužel zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na zřízení podobných ústavů alespoň začalo pracovat. Je to podobné jako s nekonečnou diskusí o snížení hranice trestní odpovědnosti. Odborníci se shodnou v tom, že dnešní mládež vyspívá podstatně dříve než třeba v polovině minulého století.

Je tudíž nutné snížit hranici trestní odpovědnosti z dosavadních patnácti minimálně na čtrnáct možná i třináct let. Zatím vše nasvědčuje tomu, že si politici nechtějí připustit realitu a k zásadním změnám v oblasti kriminality mladistvých sáhnout nehodlají. Proč by taky, když je příslušná zpráva ujišťuje v tom, že zákony pro boj s kriminalitou mládeže jsou dobré.