Místo klecí jiný systém péče o handicapované

16. červenec 2004

Před týdnem napsala britská autorka knih o Herrym Potterovi Joanne Rowlingová dopis prezidentu Václavu Klausovi a odstupujícímu premiérovi Vladimíru Špidlovi, v němž kritizuje situaci dětí žijících v českých sociálních ústavech a hlavně to, že jsou zavírány do klecových a síťových lůžek. Rázem se z toho stala politická aféra nejtěžšího kalibru, přitom se k podobnému výbuchu dlouho schylovalo.

Už před rokem protestovala mezinárodní nevládní organizace MDAC pro pomoc mentálně postiženým proti nelidskému a ponižujícímu zacházení, kterému jsou vystaveni pacienti v České republice, ale také na Slovensku, v Maďarsku a ve Slovinsku. Ke kritice se postupně přidaly další organizace sledující dodržování lidských práv, k žádným změnám v systému péče o pacienty v ústavech ale nedošlo.

Rychlá reakce ministra zdravotnictví Josefa Kubinyiho, který hned den poté, co přišel kritický dopis spisovatelky Rowlingové, přikázal, aby byla klecová lůžka zrušena, se ani trochu nelíbila prezidentovi Václavu Klausovi. Podle něj šlo o laciné gesto, které může situaci v ústavech ještě více zkomplikovat. S tím souhlasí i ředitelé těchto zařízení, kteří poukazují na to, že nemají dost kvalifikovaného personálu, aby se mohli klecových a síťových lůžek vzdát. Kdyby to prý okamžitě provedli, znamenalo by to zhoršení podmínek nebezpečných pacientů - protože ti by pak museli dostávat ještě větší dávky sedativ, popřípadě by museli být ukurtováni na postel, což je horší než pobyt v klecovém lůžku.

Po poradě s odborníky z oblasti psychiatrie zaujal prezident Václav Klaus názor, že je péče v této oblasti u nás srovnatelná s praxí v jiných zemích a že není správné překotně reagovat na kritiku ze zahraničí. Vypadá to prý jako bychom se přiznávali k pochybení.

Péče o handicapované lidi má ale v našich podmínkách k dokonalosti opravdu daleko a ministr zdravotnictví Josef Kubinyi si našich "odlišností" na rozdíl od prezidenta je vědom. Ví, že nebezpeční pacienti by měli být spíš zavřeni do samostatné místnosti, kde se mohou pohybovat, než do malého prostoru lůžka. V některých státech, jako třeba v sousedním Rakousku, se síťová lůžka sice připouští, ale jejich použití je mnohem striktněji regulováno předpisy než je tomu u nás.

Takže do nich není možné zavírat nepohodlné pacienty jen proto, že personál chce mít zkrátka chvilku klid. Na to také poukazují organizace zdravotně postižených v ČR. Jejich představitel Václav Krása například tvrdí, že omezující lůžka vůbec nemají co dělat v ústavech sociálního charakteru. Mentálně postižení lidé, kteří v nich žijí, přece nemají psychiatrické diagnozy, které by mohly vést k takovým restrikcím. Pokud se klienti sociálních ústavů začínají chovat nezvladatelně, je to podle Krásy proto, že se jim nedostává impulsů, aby svoji pozornost věnovali jiné činnosti.

Dokládá to také tvrzením, že mentálně postižení, kteří žijí ve svých rodinách, se nijak agresivně neprojevují - protože v rodinném prostředí mají dostatek impulsů a působí citové vazby.

Tady je také nutno hledat východisko pro diskusi o tom, jak problém omezujících lůžek řešit. Zatím totiž působí celá diskuse poněkud malicherně, skutečný problém je mnohem komplexnější a s jeho řešením si zodpovědná místa neví rady už pěknou řádku let. Z minulého režimu jsme totiž zdědili systém, který dává přednost ústavní péči před péčí individuální - v rodině a v komunitě. Ústavy jsou u nás předimenzovány a tomu také odpovídá tok peněz. I přes mnohaleté úsilí organizací postižených lidí se nepodařilo přijmout zákon, který by nasměroval peníze do rukou jim samým a oni či jejich rodiny by pak rozhodovali, jak tyto prostředky použijí. Mnozí postižení lidé kvůli tomu žijí zcela zbytečně v ústavech, protože k ničemu jinému tady nejsou vytvořeny podmínky. Pokud chce handicapovaný člověk žít samostatně a potřebuje k tomu asistenta, musí mu pomoci některá z neziskových organizací či nadací.

Nářky, které se ozývají z různých ústavů a které si stěžují na chronické podfinancování, pak v této souvislosti znějí poněkud podivně a signalizují, že právě stávající ústavy se reformě péče brání, protože tím hájí svou další existenci. Chceme-li se tedy zbavit těch křiklavých nedostatků - jako je zavírání chovanců do klecových či síťových lůžek - měl by se změnit celý systém péče o psychicky či fyzicky handicapované osoby.

Kdyby větší část postižených lidí mohla zůstat v rodině nebo docházet do menších modernějších zařízení, mohl by se počet ústavů zredukovat a ty, které by zůstaly - pro lidi, kteří takovou péči opravdu potřebují - ty by mohly být lépe vybaveny jak personálně, tak organizačně. Celá diskuse o klecových a síťových lůžcích tak bude mít smysl jedině v tom případě, pokud přeroste v debatu o tom, jak celkově zreformovat péči o handicapované lidi.

autor: Zoja Franklová
Spustit audio