Minisummit

Úterní minisummit Francie, Německa, Belgie a Lucemburska si položil za cíl dospět ke společnému základu v oblasti obranné politiky. Podezřívavé otázky ale budila už skutečnost, že tři ze čtveřice patřili k největším kritikům amerického ozbrojeného zásahu proti Saddámovi Husajnovi. Proto belgický premiér Guy Verhofstadt i francouzský ministr zahraniční Dominique de Villepin tolik ujišťovali, že iniciativa čtyř v žádném případě nechce jitřit ještě ani nezajizvené dělení mezi členy Severoatlantické aliance. Výsledkem byla pochopitelná opatrnost při formulování cílů schůzky, která zase předem omezovala původní ambice.

A právě původní ambice, i když nikdy naplno nevyslovené, budily rozpaky u evropských partnerů. Přes veškeré ujišťování, že projekt čtyřky je otevřený všem, ani Paříž, ani Berlín, ani Brusel a Lucemburk nedokázaly vysvětlit, proč nebyla pozvána Británie. Ta spolu s Francií tvoří v Evropě dvojici zemí, která má největší vojenské kapacity a zároveň dokáží efektivně zasahovat v zahraničí.

Itálie a Španělsko byly kvůli nedoručeným pozvánkám natolik mrzuté, že důrazně doporučily v Evropské unii předsedajícímu Řecku, aby se setkání v paláci Egmont vyhnulo. Není divu, že při tak předem omezené sestavě si nenašel čas ani Javier Solana, který by z titulu své funkce vysokého představitele unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku asi neměl při podobné diskusi chybět.

K takto rozehrané partii mohl Londýn přistoupit s nadhledem. Jeho ministr pro evropské záležitosti přípravy setkání čtyř komentoval: "Mluvit o evropské obraně bez Británie, ale zato s Belgií, která na obranu vydává z evropských zemí tak málo, je směšné".

Přehled zpochybňujících argumentů proti schůzce by mohl být ještě delší. Za všechny připomeňme třeba francouzskou ministryni obrany, která minulý pátek v Moskvě rozvíjela úvahy o spoluúčasti Ruska na evropské obraně. To možná v dlouhodobé perspektivě nemusí být nápad zcela k zahození, dnes ale musí nutně budit podezřívavost především u zemí, které se ledva vymanily z područí Sovětského svazu.

Když je výtek dostatek, je dobré se poohlédnout, zda by nebyly po ruce přece jen nějaké výhody. V jednom mají Francouzi pravdu. Pokud nebude mít Evropa větší vojenskou váhu, budou mít v otázkách obrany a mezinárodní bezpečnosti rozhodující slovo Spojené státy. Dnešní asymetrie svádí Washington k jednostranným akcím a v některých jeho spojencích naopak budí pocity malodušnosti a frustrující závislosti. I v mezilidských vztazích bývají podobné pocity zdrojem chronických konfliktů

Nemá-li se porušti vazba mezi oběma břehy Atlantiku, která se osvědčila ve dvou horkých světových a v jedné studené válce, tak se budování evropské obrany neobejde bez trpělivosti a diplomatické obratnosti.

Těchto vlastností bude třeba například při dohadování, jak organizovat společné výdaje na obranu, tj. jak a kdy a kdo a za co tyto výdaje utratí. Dělení nákladů a zisků je vždy nejnáročnějším cvičením při skládání kompromisů. Bez něho ale nemá evropská obrana naději, že se někdy stane skutečností. Podobně důležitá bude dohoda, jak a kdy bude společná evropská vojenská síla využita. Paradoxem je, že v tomto ohledu bude nejsložitější zajistit, aby posílení obranyschopnosti Evropanů nevedlo k oslabení, případě k zániku Severoatlantické aliance. Vypadá to složitě? Bodejť ne. Ale copak byla Evropa někdy jednoduchá?