Minimální mzda

Skutečně exemplární příklad takového zmnožování je mediální ohlas na médii vyvolanou akci, při níž několik zákonodárců jaksi "zkusí" žít jeden měsíc, prvním lednem počínaje, z minimální mzdy, kterou - jak známo - schvalují právě zástupci nás všech v Parlamentu.

Minimální mzda je 6.700 korun, což je, jestli to někdo neví, nebo nechce vědět, tak strašně málo, že o lidech, kteří z těchto (nebo podobně) malých příjmů skutečně žít musí, se v médiích mnoho neobjeví. Tak leda, když někde pod mostem zmrznou, skočí s mostu, nebo někde něco ukradnou. To, že je mediální pozornost věnována takovému, promiňte, nesmyslu, jako že senátor a tři členové sněmovny budou zkoušet jedenatřicet dní žít za minimální mzdu, je ohavnost, o níž se zmiňuji (a tím jí i rozmnožuji) jen proto, abych upozornil na zhoubnost podobných populistických srandiček na úkor chudých lidí.

"Promiňte, ale do podobného experimentu nejdu. Považoval bych to za klamání mých voličů, za výraz neúcty k těm, kterým se zrovna třeba nedaří tak dobře, jako mně." - tak by podle mého měla znít odpověď zákonodárců na výzvu, aby si sami vyzkoušeli, jaký mohou mít v praxi dopad jimi schvalované normy, v tomto případě výše minimální mzdy.

Takže, snad jen pár otázek:

Kdo bude kontrolovat seriózní průběh toho experimentu? Kdo bude kontrolovat, že zúčastnění zákonodárci dají stranou třeba průměrné náklady na bydlení. Kdo zkontroluje, že nevyjídají tajně ledničku ve společné domácnosti? Jak to budou dělat s městskou hromadnou dopravou? Budou jí platit, nebo používat poslanecké legitimace? Půjdou do kina? Koupí si něco na sebe? Koupí si každý den noviny, aby se o sobě dočetli, jak jim to jde, nebo budou číst spoluobčanům přes rameno.

Kdyby dodržovali celou tu škálu povinných výdajů obyčejných lidí, beze zbytku - dovedu si představit třeba následující scénář: vzhledem k tomu, že ve velkých městech slupne nájem za malý byteček klidně něco kolem pěti tisíc, zbylých pár stovek se rychle projí, a pak se za poslední stovku dá pořídit v tržnici láhev laciného vysokoprocentního alkoholu - načež umrznout pod mostem na cestě do vyhřáté poslanecké ubytovny. Například.

Ten pokus jeví známky reklamního politického triku i v jiném ohledu. Proč třeba nenabídnout nějakou "pohádkovou" výměnu typu: já budu žít z něčího minimálního platu a ten občan zase z mého poslaneckého - vyměnit si prostě ty role zcela zrcadlově a pak porovnávat, co si kdo o tom druhém myslí.

A to už nemluvím vůbec o úrovni odpovědí některých zákonodárců, kteří odmítli účast na experimentu s tím, že jejich sako stojí víc, než je výše minimální mzdy, nebo případně varianta téhož, že by jim totiž ten minimální plat ani nepokryl splátky na hypotéky, které mají. To už je, s prominutím a lidově, na "přesdržku".

Pěkně to vypovídá o tom, co si leckterý zákonodárce o sobě myslí - a také o tom, jak snadno někdo dokáže zaměnit důležitost funkce jemu svěřené za pocit vlastní důležitosti.

Kromě toho - jeden měsíc tohoto experimentu se dá brát jako druh nějaké divné "dovolené" několika zákonodárců, přesný opak toho, že ve srovnatelných tíživých finančních realitách žijí davy lidí celé roky. Jsem zvědav, zda i těch pár experimentátorů během jejich zkoušky na něco přijde. Třeba na to, zda si skutečně zaslouží svůj běžný plat? Za jakou práci? Za jaký výkon?

Nebo, že třeba přijdou na to, že úlohou státu (tedy i jejich) by mělo být umožnit co největší rozmach, co největšímu počtu lidí, umenšovat úlohu státu (tedy i tu svou) a vytvářet takové zákonné rámce, v nichž by lidé nebyli jen roboty na výrobu hrubého domácího produktu, ze kterého si pak ten stát ukrajuje obrovský díl pro sebe, pro své lidi, pro své potřeby - a to ještě tak neprůhledně a nekontrolovatelně a nepostižitelně, že v černých děrách tzv. státního rozpočtu ročně mizí desítky miliard korun, nad kterými si čas od času povzdechne pár novinářů a - jede se dál. Na dluh, samozřejmě, který pak občanstvo, i z těch minimálních platů, hezky pěkně bude splácet.