Milost nebo spravedlnost?

Směsice pocitů, která člověka v takový okamžik, oblije , je vskutku pestrá. Karel Hoffman je, lidově řešeno, tou nejmenší "čudlou" ze všech tehdejších mocipánů, která se dočkala regulérního trestu.

Trochu strašnosměšné na tom je, že byl odsouzen za porušení, řekněme, telekomunikačního zákona. Původně bylo jeho provinění kvalifikováno jako vlastizrada. To se však ukázalo jako přehnané, a tak byl později jeho tehdejší skutek - zastavení vysílání rozhlasu a televize - kterého se dopustil jako tehdejší šéf Ústřední správy spojů, posuzován jako "pouhá" sabotáž.

Pamětníci si se skřípěním zubů mohou vzpomenout, jak to tehdy, v srpnu 1968, vlastně bylo. Nepamětníci si mohou dát tu práci se sháněním dobových materiálů. Obě tyto skupiny však mohou dospět ke zcela totožnému závěru - do vězení za zradu vlasti měla jít sedět řada jiných lidí, Hoffman je opravdu ten skoro poslední na řadě.

Česká justice nedosáhla, co se potrestání aktivních slouhů Sovětského svazu ve špičkách tehdejší československé komunistické nomenklatury, ani na Vasila Biľaka, ani na Aloise Indru, ani na Josefa Lenárta, ani na Milouše Jakeše - prostě na nikoho. V tomto smyslu je sice možné považovat za jeden malý dílčí úspěch české justice, že dostrkala Karla Hoffmana až za brány pankrácké věznice, jenže zas taková sláva to není.

Navíc - Karlu Hoffmanovi je osmdesát let. To hlavní, tedy to hlavní pro společnost, se už odehrálo - byl souzen, uznán vinným a odsouzen - to, že nastupuje i do vězení je už skoro nadstavbové.

Prezident Václav Klaus o víkendu prohlásil, že zvažuje možnost udělení milosti Karlu Hoffmanovi, to je naprosto správná úvaha.

Naprosto úchylné je to, co o tom všem prohlašuje sám Hoffman. Ten sdělil, že neusiluje o udělení milosti, nýbrž o spravedlnost.

Nevím, jestli je to jeho stářím, či nějakým skutečně speciálním druhem jeho uvažování, ale přijde mi to od něj to hodně nemístné.

Asi nějak nebere v úvahu to, že byl souzen ve svobodné zemi svobodnými soudy. Rád bych viděl, co by se - čistě teoreticky - s ním stalo, kdyby se za té totality ocitl nějakým souběhem okolností na druhé straně barikády. Jeho soudruzi by se obrátili proti němu a jeho tehdy soudili, podle tehdy platných zákonů za případnou sabotáž, za případnou vlastizradu. Byl by rád, kdyby vyvázl s doživotím, v lepším případě s pětadvacetiletým trestem - a ven by se, možná, dostal na prezidentskou amnestii v lednu roku 1990. Takže, podle mého, si pan Hoffman nemá ale vůbec na co stěžovat. Trápí mě v té souvislosti jiná věc.

Jeden, příslušně přestárlý příslušník někdejší nomenklatury jde do vězení. Jiní dva, příslušně nepřestárlí, příslušníci někdejší "tvrdé pěsti" vládnoucí komunistické strany, dostali od nového předsedy vlády vysoká místa v současné exekutivě. Pavel Přibyl, který jako hrdý velitel roty Pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti ještě počátkem roku 1989 naháněl demonstranty, je nyní šéf úřadu vlády. Miroslav Borník, který jako příslušník Státní bezpečnosti Přibylem dobité, nahnané a zadržené demonstranty tehdy vyslýchal, je novým šéfem inspekce ministra vnitra. Nový premiér, jak hezky lidově říká, "s tím nemá problém".

Já osobně s tím problém mám a velký. Tohle bagatelizování naší nejnovější minulosti, která je protkaná stejně hnusnými a nelidskými činy, jakými byla protkána nacistická okupace Československa, čistky v padesátých letech, normalizační proces let sedmdesátých a morální bahno let osmdesátých, mi přijde jako přinejmenším hazardování s osudem.

Nepřál bych novému panu premiérovi Grossovi, aby se tohle bagatelizování někdy obrátilo proti němu.

Ale ještě víc bych nepřál celé téhle zemi, aby se jeho bagatelizování schopností a možností těhle lidí, obrátilo někdy proti zájmům veřejnosti této republiky. Panu Hoffmanovi bych pak přál brzkou milost prezidenta republiky, neboť té spravedlnosti, té nejvyšší, se mu jistě také dostane.