Miloš Šenkýř: Sedmikrásky v popelnici
Ve světle koronavirových opatření to zní jako hloupost. Našimi nádražími už nebudou při příjezdu vybraných vlaků znít krátké melodie jako Kolíne, Kolíne, My jsme Valaši nebo slavné Sedmikrásky nad Brnem.
Zamysleli se správci železnic, proč to vyvolává negativní reakce a tisíce podpisů na protestních peticích? A není to už součást našeho historického dědictví?
Čtěte také
Tu otázku si kritici kladou naprosto oprávněně. Skutečně je teď největším problémem našich železnic to, že v některých stanicích zní netradiční hudební znělky? Samozřejmě, že se zavedením jednotných hlášení naše železnice nezrychlí – ani nezpomalí. I když je úspora času mezi argumenty, které Správa železnic uvádí k vyřazení vybočujících znělek. Či lépe – jejich unifikaci.
Správa železnic zatím zjevně protesty vyslyšet nehodlá. Sjednocení staničních hlášení je pro ni stejnou úpravou jako „nalajnování“ nápisů na budovách, jako jednotný orientační systém nebo změny číslování nástupišť.
A můžeme rozehrát fantazii, kam by mohlo jít sjednocování dál. U těch vesnických nádraží, která dosud nenahradily prefabrikáty, zavedeme jednotné osázení záhonů a jednotné stromy v jejich sousedství? A co tak jednotná podoba splachovadel na nádražních záchodech? I ta by přece ušetřila, nebylo by třeba tolik různých náhradních dílů.
Podpora symbolu regionu
V hlavě se mi vybavil spor o nahrazení historické budovy nádraží v Ústí nad Orlicí právě onou moderní – určitě techniky přijatelnější – boudičkou. Po protestech nakonec tamní nádraží dostalo status památky a stojí.
Čtěte také
Odmýšlím, že jeho využití je komplikované. Paradoxně by přitom i ty znělky mohly patřit ke kulturnímu dědictví naší republiky, země s jednou z nejhustějších železničních sítí na světě. Podobných nehmotných tradic už stát chrání několik. Znělky, které slýchaly generace cestujících, by se k nim mohly přiřadit, pokud by to někdo vzal za své. V čem jsou méně významné než třeba tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček, ochotnické divadlo nebo vorařství na Vltavě?
Přiznávám, Český rozhlas Brno byl jedním z těch, kdo se před několika lety zapojili do snah o návrat slavných Sedmikrásek nad Brnem jako melodie na brněnském hlavním nádraží. A právě proto vím, že to nebylo jednoduché. Ale také vím, že většinu problémů včetně vyjednání autorských práv a poplatků vyřídili lidé přímo v místě.
Pokud chtěla a chce Správa železnic skutečně systémové a spravedlivé opatření, má stanovit jednotné podmínky. A oslovit města, kraje. Diskutovat s nimi o podpoře symbolu regionu, povzbuzení patriotismu propagací v cestovním ruchu i případném rušení lidí z okolí hlukem. A když by si radnice nebo hejtmanství připlatily, železniční správa by mohla dokonce něco málo vydělat. Stejně jako když dopravci dávají svým vlakům komerční názvy.
Ale hlavně, železničáři by měli čisté svědomí, nekritizovaly by je petice. Znělky by nezabila Správa železnic, ale regionální politici. Ukázalo by se, nakolik ty otazníky nad smyslem kolínské, brněnské nebo olomoucká znělky má centrála železnic v Praze – a nakolik si je přejí lidé v místě.
Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
