Miloš Šenkýř: Proč dělení peněz krajům nebude nikdy spravedlivé

Začnu příkladem. Jihomoravský kraj na tom v přepočtu příjmů z daní na každého obyvatele zůstává špatně. Záleží na období a na metodě přepočtu, ale může to být i polovina toho, co dostanou kraje na opačné straně tabulky. A pak mu chybí peníze na sociální péči a další úkoly.

Čtěte také

Jak Češi hodnotí kraje? Největším problémem jsou doprava a pracovní místa, ukázal exkluzivní průzkum

Jenže: stejně tak nespravedlivé by pro jiné mohlo být, kdyby Jihomoravský kraj dostával na obyvatele stejně jako třeba ten sousední, Kraj Vysočina. Na rozdíl od něj nemusí totiž Jihomoravský kraj zřizovat krajskou knihovnu, protože její roli plní z velké části Moravská zemská knihovna jako státní instituce. Kraj nemá vlastní nemocnici v Brně, protože ty tu má stát a město. A v krajské metropoli kraj nezřizuje ani žádný domov seniorů, ty jsou taky brněnské, městské. A mohli bychom pokračovat.

Neříkám to proto, že bych svému kraji nepřál korunu navíc. Naopak. Potvrzuje to, jak je matematika dělení peněz z daní mezi kraje ošidná. A to kvůli výchozí pozici při vzniku krajů. Ta nás dvacet let poté stále více dohání. Zákonodárci tehdy převáděli na kraje řadu povinností, které do té doby řešily okresní úřady. Jenže ty nebyly zdaleka tak stejné, jak se mohlo zdát. Už roky předtím některé převedly městům třeba právě nemocnice, knihovny, muzea či sociální zařízení.

A pro zohlednění toho, jak se dělí daně, je tu základní rozdíl mezi dělením vybraných peněz mezi obce a kraje. Obce je dostávají podle stanovených kritérií, která se pravidelně mění, kraje podle poměrů stanovených v zákoně.

Čtěte také

Miloš Šenkýř: Končí kraje, které byly už třicet let v důchodu

Jaké je tedy kritérium, co pro změnu dělení peněz krajům zohlednit? Dát základ a k tomu bonusy za něco, co kraje plní navíc i pro sousední regiony? A srážky za to, co mají zajištěné od někoho jiného? Propočítávat kilometry silnic – nebo i počet výmolů na nich, protože i ty silnice kdysi stát předal krajům v různém stavu? Započítat, jestli veřejnou dopravu nevyužívají i lidé ze sousedství?

A k tomu párovat počet žáků v krajských školách se stavem budov a spotřebou energií v nich? Měl by takový propočet příjmu zohledňovat, kolik je v kraji ekologicky postižených nebo naopak hodnotných lokalit? A co víc, která z těchto věcí by měla být plusem a která minusem? Měly by mít regiony s vyšším produktem na hlavu motivační výhodu – nebo naopak solidárně přispívat těm slabším?

Začátek byl špatný

Začátek byl špatný právě v tom, že kraje neměly stejnou startovací úroveň. A rozpočtové určení daní je jemnou alchymií. Buď musí zabrat desítky nuancí a dát je do velkého vzorce – nebo naopak vyjít z nějakého prostého čísla.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: O investicích by měly rozhodovat hlavně města a kraje

Například padesát procent hodnoty dělit podle rozlohy krajů a druhou polovinu podle počtu obyvatel. Se vší nespravedlností, která je s tím spojena. S rizikem, že v okamžiku stanovování kritérií se objeví další – logická – přání. Například na přidání délky krajských silnic nebo – přeháním – počtu pražců na lokálních železnicích.

Vláda slíbila ve svém programovém prohlášení, že změní rozpočtové určení daní pro kraje na základě shody s jejich asociací. A navýší celkové částky. Je to možná neviditelný úkol schovaný za státním rozpočtem jako celkem. Nedivme se, že ministr financí se shodl s hejtmany na potřebě změny, ale nic konkrétního neslíbil.

Miloš Šenkýř|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jenomže: v prosinci to bude 20 let od chvíle, kdy po dvouletém souběžném fungování s kraji zanikly okresní úřady. A stát tehdy velkou část povinností i rozpočtů předal krajům. Dost dlouhá doba na to, aby bylo jasno. Mimochodem, dvacet let je například doba trvání první republiky.

Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno