Miloš Rejchrt: Sblížení planet a zkáza Titanicu

Nejsme my lidé bytosti čistě rozumové, neboť i zcela předvídatelná událost, jakou je částečné zastínění slunce měsícem, vzbuzuje v nás cosi jako nábožnou úctu, jinak už zapomenutou.

Fascinace některými nebeskými úkazy ale nejspíš nebude jen dědictví po našich nevědeckých předcích. Však vstup Měsíce do dráhy slunečním paprskům má dopad nejen na chování lidí. Ověřil jsem si 20. března dopoledne, že i ptáci v lese ztichli, žádný zpěv nebylo slyšet, jen tu a tam pípnutí, asi jako večer. Zajímavé: když je slunce zastíněno mrakem, to lesním pěvcům nevadí. Když měsícem, tak ano. Zřejmě na nás živáčky má působení měsíce větší vliv, než si myslíme.

Dva vědci z Texaské univerzity (Donald Olson a Russell Doescher)nedávno upozornili, že 4. ledna roku 1912 došlo k vesmírné události, jaká se děje zřídka, naposledy v roce 796, a příště až roku 2257. Měsíc se na své oběžné dráze dostal do maximální blízkosti k Zemi a současně se Země ocitla v maximální možné blízkosti ke Slunci. Gravitační síly Měsíce a Slunce se sečetly a způsobily v oceánech mimořádné vzedmutí přílivových vln. Následkem toho se ledovce, které jinak v klidu zimují v severních částech Atlantiku, rozpohybovaly a zamířily až daleko na jih.

Jeden z nich, po více než třech měsících pomalé plavby, zkřížil dráhu rychle plující lodi jménem Titanic. Nebýt toho, Titanik by v rekordním čase do New Yorku bezpečně doplul a po desetiletích provozu skončil někde v suchém doku na sešlost věkem.

Jsme my lidé planetárně závislí nejen na tom, co umíme a konáme, ale i na dějích a jevech, které nemůžeme ovlivnit nijak a předvídat jen do určité míry.

O to víc nám všem pro dnešní den i dny další přeji, abychom nikde na nic nenarazili, bezpečně dopluli, dojeli a doletěli, a řečeno slovy starodávného žalmu, žádnou újmu nám nezpůsobilo slunce ve dne ani měsíc v noci.