Miloš Rejchrt: Hezky česky zvonil zvon

Nebýt slavné Halasovy básně, asi jen málo lidí by dnes vědělo, že Albion je starobylý název pro Anglii. Že nás Francie a Anglie v roce 1938 zradily, to ovšem víme všichni, učili jsme se to už ve škole.

Dobří básníci mívají schopnost zachytit to, co visí ve vzduchu. Díky Františku Halasovi i budoucí generace budou vědět, že mnichovský diktát byl v českém národě kolektivně pociťován jako podlost a zrada.

Brněnský rodák Milan Malý zažil mnichovské události jako patnáctiletý. V šestnácti utekl přes hranice, složitě doputoval až do Francie a předstíral vyšší věk, aby ho vzali do armády. Po porážce Francie pak bojoval na straně Britů nejdříve u Tobruku, po té ho vycvičili jako stíhače a nasadili k obraně britských ostrovů. Na tom, že hrdý Albion nakonec poražen nebyl, mají nesmrtelnou zásluhu i letci z Československa.

Těch asi 2500 mladých mužů rozeznalo po Mnichovu, že užírat se pocitem zhrzenosti a svádět národní neštěstí na zradu jiných ničemu nepomůže. Místo toho hledali a našli možnost, jak nasadili své životy za vítězství ideálů, které nepřestaly platit, i když je Anglie svou mnichovanskou politikou na chvíli popřela. Víc než pět set československých nebeských jezdců v boji padlo.

Když se ti zbývající po válce vrátili do vlasti, už zase něco viselo ve vzduchu. Milana Malého ještě chvíli nechali u letectva cvičit izraelské piloty, ale v roce 1949 ho vyhodili a směl pak dělat jenom pomocného dělníka ve fabrice. Měl vlastně velké štěstí, jiní dopadli hůř, strávili dlouhé roky v komunistických lágrech.

Své národní hrdiny jsme odstranili z veřejného života, některé z života vůbec. O této zradě z vlastních zdrojů, provedené hezky česky, nás ve škole neučili a básníci básnili o něčem docela jiném.

Odvaha přiznat si svá vlastní kolektivní selhání nám schází dodnes, místo zametání před vlastním prahem raději poukazujeme na zrady a špatnosti těch druhých.

Aby moje glosa nevyzněla jenom jako hořká výčitka, i proto jsem připomněl plukovníka Milana Malého. Před dvěma roky zemřel, takže určité rehabilitace a dodatečné úcty si po roce 89 stačil i trochu užít. Hlavně ale nám dal důvod, abychom se za svou vlast nemuseli jenom stydět. Však právě zde se zrodili nejen výteční básníci, ale též příkladní hrdinové, jako byl Milan Malý.

Jeho památce buď čest a nám méně pocitu, že nás pořád jenom někdo zrazuje.