Milan Slezák: Ohlédnutí za prezidentem Chávezem

6. březen 2013

Venezuelané z chudinských čtvrtí přišli o naději. Opustil je jejich milovaný prezident Hugo Chávez. Nečekaně? Jak pro koho. Vnímavější pozorovatelé nemohli přehlédnout známky toho, že se Chávezův skon blíží. Vždyť nepomohla ani čtvrtá operace v rozmezí pouhého půldruhého roku, ani následná chemoterapie a ozařování.

O Chávezovi, který ještě nedávno zaplňoval valnou část venezuelského mediálního prostoru, najednou nebylo slyšet. To málo, co národu o zdravotním stavu prezidenta po špetkách sdělovali Chávezovi místodržitelé, bylo zoufale neurčité a našli se skeptici, kteří z toho vyvodili, že Chávez už je po smrti – a vláda to tají. Medicínsky poučení lidé navíc věděli, že Chávezovi rakovina propukla v té části těla, kde se nádorové bujení šíří rychle a dá se jen velmi obtížně vyléčit.

Spočteno, zváženo: kdo zůstal střízlivým pozorovatelem, musel při sledování Chávezova zápasu s rakovinou dojít k závěru, že v tomto boji bojovný prezident nejspíš podlehne. Chávezovi stoupenci, kteří prezidenta obdivovali a vášnivě milovali, si však takovou představu odmítli připustit. A vláda je v tomto neodůvodněném optimismu podporovala.

Nezodpovědně se svým způsobem zachoval i sám Chávez. I když věděl, že má před sebou těžký zdravotní zápas a že není vůbec jisté, zda zvládne nové šestileté prezidentské období, přetěžoval své síly v loňské bouřlivé kampani před prezidentskými volbami. Byl sice zvolen – ačkoli jeho oponent dostal mnohem více hlasů než jakýkoli minulý Chávezův vyzyvatel –, nicméně vzhledem k zdravotním obtížím nemohl složit ani inaugurační slib. Natož aby během nově získaného mandátu mohl v prezidentském křesle úřadovat byť jen jediný den. Nebo aspoň pouhou hodinu.

O mrtvých jen dobré. Chávez byl nepochybný politický talent. Měl charisma a dovedl u svých posluchačů vzbudit dojem, že je v politice výhradně kvůli nim. Že je služebník státu. Jeho kariéra je fascinující. Vyšel z nijak dobře situované učitelské rodiny – a skončil v prezidentském paláci.

Společenský vzestup mu jako první umožnila armáda, kde se osvědčil jako člen zvláštních jednotek a kde zažil rychlý kariérní postup. Spolu s dalšími levicově cítícími důstojníky se v roce 1992 pokusil svrhnout vládu. Převrat se sice nezdařil, ale vědělo se, proti komu byl namířen: proti etablované a zkorumpované politické třídě. To Chávezovi pomohlo u chudých Venezuelanů, kteří v něm začali vidět svého favorita, muže, který jim pomůže. Zapamatovali si jeho poznávací znamení, vojenský stejnokroj a červený výsadkářský baret, i jeho výrok, že sice neuspěl, leč jen „prozatím“.

Po neúspěšném puči se Chávez dostal do vězení, ale strávil v něm jen dva roky. Pak dostal milost, založil vlastní stranu a budoval ji opravdu od kořenů, obcházel a objížděl své potenciální voliče – a zanedlouho, v roce 1998, už vyhrál prezidentské volby. V prezidentském úřadu pak zůstal čtrnáct let – s výjimkou dvou dnů, kdy se ho pučisté z opačného vojenského tábora neúspěšně pokusili svrhnout.

Chávez dokázal neotřele – rozuměj, i krkolomně – kombinovat křesťanství s marxismem. Vůči spojencům – jakými byli třeba bratři Castrové na Kubě – uměl být velmi vstřícný. Vynikal jako neúnavný a – pro ty, kteří jeho slova hltali – strhující řečník. A určitě by od něj bývali měli brát lekce ti čeští politici, kteří se domnívají, že voliči jsou zapotřebí jen jednou za čtyři roky, kvůli hlasování, pak že se o ně už zvolený zástupce lidu zase dlouho starat nemusí. Chávez o své voliče stál a dával jim to všemožně najevo. Nebylo mu zatěžko obrážet různá shromáždění a oslovovat lidi na ulici.

Jeho sociální politika v mnoha ohledech opravdu zlepšila život nejchudších Venezuelanů – kterým například zařídil bezplatnou zdravotní péči. Nicméně v té době Venezuela na štědré sociální programy měla, těžila z vysokých cen ropy, svého hlavního exportního artiklu. Pak ovšem ceny ropy poklesly a ekonomičtí analytici vesměs věští, že na Chávezových nástupcích bude, aby výdaje na sociální účely osekali.

Venezuelská ekonomika má přitom i jiné problémy: inflace je 22procentní (ale to je oficiální údaj, ve skutečnosti je vyšší), měna nedávno ztratila třetinu své hodnoty, vysoká je i nezaměstnanost a kriminalita, velmi časté jsou výpadky proudu. Tu a tam není k dostání toaletní papír.

To by nás nemělo překvapovat: víme přece, že Hugo Chávez budoval socialistickou ekonomiku – a mnozí z nás pamatují obdobné potíže.

autor: msl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.