Milan Babič spáchal sebevraždu

Jenže ve všech šesti tehdejších republikách Jugoslávie zvítězily strany, které, s výjimkou Srbska, chtěly samostatnost. Srbsko, a později Titovi komunisté, tedy Bělehrad, měli dominující postavení od dob, kdy král Alexander Karadžordževič vyhlásil diktaturu a soustátí Srbů, Chorvatů a Slovinců, vzniklé po první světové válce, se stalo totalitním státem. Král Alexander byl v roce 1934 zavražděn v Marseille ve spolupráci makedonských a chorvatských teroristů. Když se Srbsko pokusilo dát Chorvatsku na počátku 2. světové války autonomii, bylo už pozdě.

V Chorvatsku vznikl Paveličův ustašovský stát a Srbsko, jehož obyvatelé svrhli vládu, která chtěla přistoupit k fašistické ose Berlín Řím, obsadilo nacistické Německo. Na území někdejší Jugoslávie probíhaly kruté boje, z nichž jako jediný vítěz vyšel partyzánský velitel Josip Broz Tito. Jeho komunistická Jugoslávie, která fungovala přes 40 let, se ale od jeho smrti rozpadala.

Začalo být jasné, že na jejím teritoriu začne občanská válka, kde se ozbrojené formace jednotlivých národů pokusí získat silou území, kde sice doposud platily hranice jednotlivých jugoslávských republik, nicméně o etnicky smíšená území bude sveden těžký boj.

Milan Babič, který byl včera nalezen mrtev ve věznici haagského tribunálu je klasickým produktem své doby. Tento zubař z Kninu, který byl kdysi hlavním městem Republiky srbská krajina, byl v roce 1990 zvolen starostou města. Jako šéf Srbské demokratické strany. Ta je dnes spojována především s bosensko- srbským vůdcem Radovanem Karadžičem, nicméně tehdy platila za hlavní srbskou stranu v etnicky smíšených územích celé Jugoslávie.

Když se k moci v Chorvatsku dostalo Chorvatské demokratické společenství pod vedením Franja Tudžmana, vyhlásili Srbové autonomní oblast Krajina. Dosavadní sousedé se pod tlakem médií, která připomínala vzájemné vraždění z dob 2. světové války, dostali do pozice nesmiřitelných nepřátel. Začalo období vzájemného vraždění, vyhánění a okrádání, kterému se jednotlivé vlády a pseudo vlády ani nepokoušely zabránit. Etnické čistky byly totiž součástí jejich programu. Ačkoli se mezinárodní společenství snažilo násilnosti ukončit, válka vypukla, a mírové plány většinou braly za své. Milan Babič jako prezident Republiky srbská Krajina mimo jiné odmítl rozmístění mírových sil OSN a i proto byl v roce 1992 po tlaku od Miloševičovy vlády z funkce odvolán. Nakonec skončil po politických tahanicích s Bělehradem jako předseda krajinsko srbské vlády.

Ani on však nezabránil rozpadu tohoto nikým neuznaného státního útvaru. Ten byl smazán z mapy po útoku chorvatské armády v srpnu 1995 a spolu s dalšími dvěma sty tisíci krajanů i Babič uprchl do Srbska. Později žil na předměstí Bělehradu. Nakonec v roce 2004 dobrovolně odešel před haagský tribunál. Přiznal spoluvinu na válečných zločinech páchaných na nesrbském obyvatelstvu. 28. června roku 2004, tedy na den svatého Víta, výročí pro Srby tragické bitvy na Kosově poli, byl odsouzen na 13 let odnětí svobody.

Babič byl považován za jednoho z klíčových svědků, který měl objasnit skutečnosti, týkající se podpory Bělehradu nově vzniklým separatistickým státům etnických Srbů v někdejší Jugoslávii. Jako u jednoho z mála případů tajil haagský tribunál místo jeho věznění. Do Scheveningenu u Haagu byl nedávno převezen, aby u soudu svědčil proti svým někdejším spojencům Martičovi, Šešeljovi a dalším. Co jej dohnalo k sebevraždě se možná nikdy nedozvíme. Jisté je jen jedno. Jako loutka v Miloševičově hře o prostory v bývalé Jugoslávii začal a také tak skončil. Nebyl, stejně jako další vůdci separatistických mini států schopen na Bělehradu nezávislé politiky. Pokud se o ní pokusil, byl pokaždé bez problémů odstraněn. Jeho svědectví mohlo být možná nejpřínosnějším bodem kariéry. Proč si zvolil smrt? Hrozil někdo jeho rodině, žijící v Srbsku, nebo podlehl tlaku špatného svědomí? To se už asi těžko dozvíme. I když haagský tribunál hodlá okolnosti Babičovy sebevraždy vyšetřovat.