Michal Komárek: Problematické školní známkování

28. červen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vysvědčení, školačka (ilustrační foto)

Jsou známky především mocenským nástrojem v rukou učitelů, kterého se nechtějí vzdát v obavách, že by před žáky ztratili i poslední zbytky autority?

Nebo je to se známkováním podobné jako s demokracií – není to dokonalý model, ale lepší dosud nikdo nevymyslel? Spory o hodnocení na českých školách jsou vášnivé, vedou se dlouhé roky a každoročně logicky vrcholí v době vysvědčení.

Nejen vysvědčení, ale i absolventský list. Tak vypadal dnešní den pro páťáky ze Staňkovic

Předávání vysvědčení v ZŠ Staňkovice u Žatce

Děti na základních a středních školách v Česku dostaly vysvědčení a čeká je dvouměsíční odpočinek. Prázdniny začaly i ve vesnické škole ve Staňkovicích u Žatce, kam chodí tři desítky školáků. Pro některé z nich to dnes bylo naposledy. Ve Staňkovicích se totiž učí jen na prvním stupni, tedy do 5. třídy.

Před časem se do diskuse zajímavě zapojil psycholog Petr Brichcín: „Když půjdu na operaci, raději bych upřednostnil chirurga, který to prostě umí, než toho, který se snaží,“ napsal.

Podle Brichcína nedává současný model známkování v českých školách smysl – zachoval by jen dva krajní stupně – jedničku a pětku, ty vyjadřují, zda někdo v daném předmětu prospěl, či nikoli, zda umí, či neumí. Například trojka je naopak matoucí – co znamená? „Že se občas trefím, ale nelze se na to spolehnout?“ Dva základní stupně by Brichcín doplnil slovním hodnocením a sledováním individuálního pokroku žáka.

Brichcín jasně formuluje, co od hodnocení očekává – mělo by sdělit, jestli žák daný předmět zvládá. Zároveň by ho ale mělo motivovat  k učení, k osobnímu pokroku. Mělo by tedy mít zároveň stránku nemilosrdně objektivní i tu, která oceňuje každého zvlášť a jediný smysl nevidí ve srovnávání a škatulkování.

Více chválit, méně známkovat

Nezní to špatně. Zvlášť za situace, kdy se učitelé, rodiče a odborníci stále dokola přou o výhodách a nevýhodách známkování a slovního hodnocení a nemohou se dohodnout. Známky jsou podle kritiků ze všeho nejspíš bič, který ničí radost z učení. Slovnímu hodnocení zase hrozí, že upadne do formalismu nebo příliš zamlží informaci o tom, co žák umí. 

Dobrodružná cesta k vysvědčení. Zlínští školáci museli překonat hned několik únikových místností

Zlínští školáci se k vysvědčení museli "probojovat"

Zlínští školáci Základní školy Mikoláše Alše v pátek převzali vysvědčení v únikové místnosti. Ve Zlínském kraji skočil školní rok 50 241 žáků základních škol.

Situace je ale ještě složitější. Souběžně totiž probíhají dvě další, podstatnější diskuse. Jednak ta o revizi rámcových vzdělávacích programů, neboli postaru „osnov“. Zjednodušeně řečeno v ní jde o to, že je třeba nově vymezit, co se mají žáci ve škole učit. 

Druhá diskuse se vede o tom, zda a jaké potřebujeme testování, přijímačky, maturity, závěrečné zkoušky. Neboli zda, kdy a jakou formou ověřovat, co se žáci a studenti naučili a na jakou školu se mohou dostat.

Je to zmatek. A známky v něm vypadají spíše jako přežitek minulosti, než užitečný pomocník v rukou učitele: Není totiž úplně zřejmé, co známkovat. Ani proč známkovat. 

Brichcínův rozumný nárok, aby bylo jasné, jestli žák něco opravdu umí, ztrácí na ostrosti. Co má žák umět, to se totiž znovu teprve hledá. A ve srovnání s maturitou nebo přijímačkami dostává smysl známkování další zdrcující úder: K čemu dlouhodobě hromadit dobré známky, když rozhoduje jeden test?  

České školství řeší mnohem podstatnější problémy, než jak hodnotit žáky. A než je vyřeší, by myslím učitelé nic nepokazili, kdyby děti více chválili a méně známkovali.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola

autor: Michal Komárek
Spustit audio