Mezi svátky

Znamená tato informace, že jsme jako národ čím dál k sobě slušnější a zdvořilejší? Nebo to znamená, že jen roste počet mobilních telefonů, po jejichž klávesnicích se prohánějí nenechavé prstíky? Těžko říct.

S tou slušností a ohleduplností bych to nějak zvlášť nepřeceňoval. Moje předvánoční povinná procházka centrem hlavního města mě připomněla, že jako ragbista bych se neprosadil (omlácená ramena od desítek za dárky spěchajících spoluobčanů), a jako "loktař" jsem prostě jen venkovská liga (předbíhání v nekonečných frontách na cokoli...).

Téma slušnosti a zdvořilosti na vyšší státní úrovni poměrně zřetelně znázornili na pondělním zasedání krizového štábu (kvůli zemětřesné katastrofě v jižní Asii) ti jeho členové, kteří se nedostavili. Ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) vyjádřil (jak jsem zaslechl v televizním vysílání) ledově klidný podiv nad tím, že se ho někdo ptá právě na jeho nepřítomnost na jednání. Nevidí prý žádný důvod, aby se dostavil...

Jistě, mezi řádky z toho celkem jasně zaznívá, že si nechce kazit mezisvátčí nějakou prací, zvlášť když má kolem sebe nějaké ty pracovité (protože prostě musejí) náměstky a šéfy sekcí. Jistě, Srí Lanka či Maledivy nebo pobřeží Indie jsou od Česka hodně daleko. A - teď přijde, pozor, ironie - v katastrofou postižené oblasti se zatím pohřešuje jen necelé čtyři stovky českých občanů.

Na druhou stranu, tahle příhoda z konce roku jen dokresluje, jak velká a stále se rozšiřující propast zívá mezi vysoko postavenými nositeli moci a zbytkem občanstva.

Je smutné vlastně denně zaznamenávat, že ono někdejší rozdělení společnosti na "my" a "oni" se nijak převratně neproměnilo. Bolševická propaganda svého času vkládala svým protagonistům do úst heslo: "Čelem k masám!". To alespoň bylo, i když protivné a nepravdivé, nějaké vyjádření.

Teď už žádná centrální propaganda neexistuje, ovšem signály, které politici a politická scéna vysílají směrem ke svým chlebodárcům, tedy občanům, potažmo voličům, se skládají jako by do sdělení: "Koukejte si hledět svého, plaťte daně a nás nechte na pokoji!". Kéž by taková komunikace fungovala i opačně.

Velká většina voličské veřejnosti vskutku nechává politiky na pokoji a to tím, že je nechodí volit a podomácku pak soptí nad úrovní politického života. Chyba! Občané nevoliči by si už pomalu mohli uvědomit, že nesouhlas s konáním i chováním politiků se v parlamentní demokracii vyjadřuje jinak - totiž tou volbou.

Obecně používaná výmluva nevoličů, že totiž není z čeho (resp. mezi kým) vybírat, je skutečně jen výmluvou. Existuje tu řada výkonných lidí v nižších stupních státní správy například, či v nižších funkcích v řadě státních či politických institucí, kteří by (kdyby jen svou výkonností) hravě předčili zívavou aroganci současné politické reprezentace mnoha stran, potažmo státu. Když trochu zablouzním musím uznat, že ideální stát (a jeho společnost) by měly fungovat symbioticky tak, že veřejnost by se o práci politiků v zásadě starat nemusela, neb by ji politici vykonávali příkladně a v intencích obecného prospěchu. A politici v takovém státě by si zpětnovazebně užívali neutuchající přízně voličů, kteří by tak oceňovali neviditelnou, leč účinnou a lidu prospěšnou práci správců země...

Konec mezisvátkového blouznění... I když je jižní či jihovýchodní Asie od naší země pěkně daleko, neznamená to v dnešním světě a na této malé planetě, co se zájmu, vstřícnosti, pochopení a solidarity týče, vůbec nic. Vzpomínám, jak se při nedávných domácích povodních prakticky okamžitě rozjela masivní zahraniční pomoc. No nic... Takto viděno, je mi vágní zdůvodnění nepřítomnosti člena na jednání krizového štábu, lidsky nepříjemná.

A to po něm nechci nic jiného, než aby šel do práce... Možná nemohl, protože zrovna "esemeskoval".