Mečiar bude prezidentem

Jedna věc je ale jistá a není třeba si o ní dělat žádné iluze: Vladimír Mečiar se lety, strávenými v nucené opozici, určitě nezměnil. Pokud se něco změnilo, byla to pouze jeho rétorika a imidž, pomocí kterého se měl stát hlavou státu. K němu patřily prozápadní postoje a umírněný tón jeho vystoupení. Volební tým mu totiž doporučil, že se musí vždy ovládat a v žádném případě se nesmí oddat emocím.

Dlouhodobou strategií Vladimíra Mečiara byl samozřejmě návrat na výsluní slovenské politiky. Každý přitom věděl, že pro Západ je tento politik nepřijatelný a že by jeho nástup mohl členství v Evropské unii a NATO odhrozit či oddálit. To se ostatně stalo, když Slovensko pod jeho vedením vypadlo z první vlny rozšiřování Atlantické aliance.

Nyní ale Slovensko je čerstvým členem aliance a také vstup do Evropské unie je na spadnutí. Vladimír Mečiar se přitom naučil čekat a zdá se, že trpělivost se mu vyplatila. Jeho rivalové s velkým vypětím sil napravili řadu chyb bývalé vlády, odhodlali se k bolestným reformám a získali pro Slovensko důvěru Západu. A ve chvíli, kdy se jim to podařilo, Mečiar jim takříkajíc vypálil rybník.

Nyní je otázka, jak se k celé záležitosti postaví Evropská unie. Pro situaci Slovenska fakticky neexistuje precedent. Nabízejí se pouze dvě srovnání se sousedním Rakouskem. V jednom případě vyšla najevo nacistická minulost někdejšího prezidenta Kurta Waldheima - tehdy ovšem Rakousko nebylo členem Evropské unie. V druhém případě se do vlády dostala strana Svobodných kontroverzního Joerga Haidera. Tehdy už bylo Rakousko součástí unie, a ta na něj uvalila jakési diplomatické sankce. Heider ale nebyl ani členem vlády, pouze šéfem a hlavním symbolem vládní strany.

Nyní tedy bude mít Evropská unie jakési spojení obou případů. 1.května se stane Slovensko její součástí a doposud nepřijatelný Vladimír Mečiar bude najednou v čele členského státu. Asi jako kdyby byl Kurt Waldheim prezidentem Rakouska až po jeho vstupu do unie. Otázkou tedy je, co vlastně Brusel udělá. A samozřejmě, jaké postoje zaujme zbytek západního světa, především Spojené státy. Předběžně se očekává, že pozvánku do Bílého domu Vladimír Mečiar asi nedostane.

S největší pravděpodobností bude Slovensko odsouzeno k úloze problematického výrostka kdesi v koutě. Na pět let se ocitne v neoficiální, sice pouze částečné, ale i tak nepříjemné diplomatické izolaci. Jinými slovy, všechna nutná setkání s problematickým prezidentem západní politici s profesionální rutinou absolvují, ale tam všechno skončí.

Plusem pro Vladimíra Mečiara je však paradoxně to, že diplomatické sankce proti Rakousku nakonec nebyly dobrou zkušeností. Začaly silnými slovy a velkým odhodláním, hlavně ze strany Francie, ale po čase skončily v autu jako míč, který se nedá nikam zahrát. Při první příležitosti se potom všichni pokusili na celou záležitost radši zapomenout. Faktem přitom je, že bez tlaku evropských států by možná Heider ve vládě byl.

Za určité plus pro Mečiara snad bude možno považovat i jeho momentální snahu o jakousi rehabilitaci v očích Západu. V poslední době přece podporoval vstup Slovenska do NATO a Evropské unie a přestal se hlásit ke svému starému výroku: "když nás nebudou chtít na Západě, obrátíme se na Východ".

Nakolik je ale Mečiarova rehabilitace možná? Tento politik je přece symbolem separatismu a režimu, který v 90.letech destabilizoval Slovensko, vezl se na vlně populismu a nacionalismu, pod jeho taktovkou probíhala divoká privatizace a do politických kruhů pronikaly mafiánské způsoby. Této doby se navíc týkají četná podezření a obvinění ze zneužití tajných služeb, od únosu syna bývalého prezidenta Michala Kováče a vraždy jednoho ze svědků, až po snahu znemožnit rozšíření NATO. Nemluvíme přitom o rozsáhlé korupci, jež se tehdy také alarmujícím způsobem rozšířila.

Zdá se tedy, že rehabilitace Vladimíra Mečiara v očích Západu bude těžko možná bez toho, aby se vysypalo pár kostlivců ze staré skříně. Západu, hlavně Evropské unii, půjde ale nejspíš o něco jiného. Budoucnost bude pro ni důležitější než minulost, takže diplomatický tlak se zaměří hlavně na jakési regulování Vladimíra Mečiara. Jinými slovy na to, aby se zdržel svých bývalých postupů. Zda se to podaří, to je otázka.